|
|
 Sylvie
Bodorová, skladatelka
Je o vás známo, že jste buď zavřená v pracovně, nebo cestujete
po světě. Co právě píšete a kam se chystáte?
Píšu velkou klavírní sonátu pro festival komorní hudby v
Arizoně, který bývá v březnu.
Letos mi tam jednu skladbu hráli a objednali si další. Mám z
toho radost také proto, že Arizona je v březnu nádherná. Vidět
v tomto ročním období poušť je velký zážitek. Dostala jsem i
další zajímavé pozvání – do Jižní Ameriky. Léta jsem po ní
toužila, ale i když tam hráli mé věci, dosud mě osobně
nepozvali. Teď mě zvou do Argentiny na podzim 2014 přednášet
na Vysokou hudební školu v Buenos Aires a na provedení
některých mých skladeb. A letos v listopadu zazní v
Birminghamu premiéra nové verze skladby Jubiloso.
Co připravujete pro domácí hudební scénu?
V neděli 13. října byla provedena na festivalu melodramů v
Praze premiéra mého nového melodramu Queringo carmina – je to
kombinace textu španělského básníka Francisca de Quevedo a
soudobého textu Františka Ringo Čecha. Zároveň se pro mne
otevírá zcela nový prostor díky připravované spolupráci s
kytaristou Petrem Jandou. V roce 2010 mne vyzvalo liberecké
Divadlo F. X. Šaldy, abych napsala operu na zajímavý námět.
Hrdinkou je Kateřina z Redernu, regentka frýdlantského
panství, pozoruhodná osobnost severočeského regionu 16. a 17.
století; obsahem jsou obecnější problémy související s dobou
před Bílou horou a po ní.
Nové premiéry na obzoru – a předchozí Vaše díla jsou na
hudebních pódiích stále přítomná. Například koncert Českého
spolku pro komorní hudbu 6. listopadu uvede vaši skladbu na
texty Franze Kafky z roku 2010 Kafkas Träume.
Tu jsem psala původně pro baryton a orchestr na objednávku do
Lucemburku, kde ji hrál soubor Luxembourg Sinfonietta. Později
vznikla nová verze s Kafkovými texty v češtině a němčině.
Přednese je Soňa Červená, která to umí famózním způsobem. Když
jsem se Kafkou zabývala, byla jsem až zděšená tím, jak je jeho
text nadčasový, jak nás dnes oslovuje. Je to depresivní, ale
silné.
Na listopadovém koncertě provede vaši skladbu Kafkas Träume
orchestr Quattro, který založil a diriguje váš syn Marek.
Tenhle orchestr je moje srdeční záležitost. A nejen proto, že
jej založil Marek. Znám jej a považuji za „svůj“ od doby, kdy
těleso začalo hrát. Markovi bylo tenkrát sedmnáct, dnes je mu
osmadvacet. Orchestr tvořili studenti konzervatoře, od počátku
do toho šli s nadšením. Složení se za ta léta trochu obměnilo,
ale jádro zůstává stejné. Mají za sebou řadu domácích i
zahraničních vystoupení, pracují na sobě. A fakt, že působí už
jedenáct let, už je určitá záruka kvality.
Název orchestru je vypůjčen z názvu skladatelské skupiny, k
níž jste patřila...
To, že je spojen s naší stejnojmennou skupinou, je další
důvod, proč mám Quattro ráda.
Uměleckou skupinu Quattro založili v devadesátých letech
přední čeští skladatelé. Kdy vás přizvali?
Hned zpočátku, v roce 1996, zrovna jsem učila v USA, když mě
Otmar Mácha a Luboš Fišer, kteří to celé vymysleli, oslovili.
Poslali mi fax – ještě neměli maily –, že chtějí založit
skladatelskou skupinu, jestli bych s nimi do toho šla. Cítila
jsem se velice poctěna. Dalším členem skupiny se stal Zdeněk
Lukáš. Jsem hrozně vděčná, že se to uskutečnilo.
Dnes už jste zbyla sama, ostatní postupně odešli. Jak na ně a
na Quattro vzpomínáte?
Jsem moc ráda, že jsem měla příležitost s nimi strávit
poslední okamžiky jejich životní dráhy. Nejvíc se mi stýská po
Luboši Fišerovi, který mi byl nejbližší. Nemáte na světě moc
lidí, po nichž se zasteskne tak, až vás zabolí u srdce. Ale
měli jsme se hodně rádi i s ostatními. Když jsme se v Quattru
sešli, oni už byli zralí skladatelé, já o generaci mladší. Moc
se mi líbilo, že jsme si navzájem nic nevnucovali, ale přesto
jsme měli něco společného. Spolky zpravidla vznikají na
společném programu, podle něhož členové komponují. Ale my si
nic takového neřekli, a přesto jsme se spontánně sešli. Patrně
i proto, že každý z nás se snažil psát takovou hudbu, aby
komunikovala s posluchačem. Měli jsme pocit hluboké
sounáležitosti, i když byl každý z nás úplně jiný. Už jen ty
debaty, které jsme vedli – o umění, o jednotlivých umělcích, o
hudbě –, nás obohacovaly, pomohly nám i v kompoziční práci. To
už mi nikdo nevezme.
Velký úspěch jste měla zvláště se svými rozsáhlými skladbami –
oratorii Juda Maccabeus, které v podání rozhlasových symfoniků
slavilo triumf na Pražském jaru 2002, a Mojžíš, jež dominovalo
Smetanově Litomyšli 2008. Hrají se tato realizačně náročná
díla po premiéře i jinde?
Ano, nezůstalo jen u jednoho uvedení, což považuji za velké
štěstí, vždyť i Honegger slyšel svou slavnou Johanku z Arku
jen asi dvakrát za život! Mojžíše uvedli v Ostravě a v
Jihlavě, s výjimkou Ivana Kusnjera se samými mladými pěvci,
kteří to nastudovali velmi pěkně. Autor je rád, když se k
takovému dílu někdo vrátí, psát oratorium pro jedno použití je
velký luxus.
Prestižní Kociánova houslová soutěž měla jako povinnou skladbu
vaši cikánskou baladu pro sólové housle Dža more. To je něco
jako „Sylvie Bodorová v muzikantské čítance“. Co jste tomu
říkala?
Mám z toho radost a jsem na to docela hrdá, protože povinné
skladby pro soutěže psali většinou houslisté – a já houslistka
nejsem.
Je vašemu srdci některá vlastní skladba bližší než jiné?
Vybrala bych dvě, Concerto dei fiori pro housle a smyčce a
Terezín Ghetto Requiem. Zvláště o té druhé si myslím, že je
svým poselstvím pořád aktuální. Napsala jsem ji před patnácti
lety, ale mám pocit, že její aktuálnost se nemění. Ne kvůli
hudbě, ale kvůli tématu. My lidé jsme pořád stejně chybující,
proto je dobré znovu připomenout, kam až se všechno dostalo,
abychom to neopakovali. Ale zásadně mám vztah ke všemu, co
píšu. Jsem typ autora, který do všeho vkládá svou životní
zkušenost i emoce, není to pro mne jenom hra tónů, ale i
sdělení. Myslím, že umění je na světě proto, aby dalo
posluchačům možnost otvírat věci, na které v běžném provozu
nemají čas, zamýšlet se nad problémy, dodávat jim sílu: nejen
hudbou, ale třeba už jen pocitem blízkosti. Posluchač snad
pozná, že mě trápí stejné věci jako jeho, zjistí, že v tom
není sám. Dnes jsou lidé dost osamělí a někdy i jen vědomí, že
nejsou sami, jim může pomoci, stačí, když prostřednictvím
hudby dostanou nějaký impulz, emocionální podnět.
Občas si vyberete téma nebo název díla podle některého
skladatele minulosti: Juda Maccabeus (jak nevzpomenout
stejnojmenné Händelovo oratorium), Umění fugy, Vivat Mozart.
Vzkazujete jim tím svůj pozdrav?
Ano, ráda používám citáty, mám je ve více skladbách, případně
použiji název jako připomínku. Moc ráda se těm mistrům
pokloním, čím jsem starší, tím radši a hlouběj, protože toho
uměli strašně moc. Třeba ve skladbě Concerto dei fiori mám
citát z Bachova chorálu, ty miluju. Jako mladá jsem Bacha
„nemusela“, a teď je to úplně naopak, už vím, že v něm je
všechno, úžasná filozofie i schopnost vyrovnat se s životem.
Víte, když je člověk mladý, myslí si, jaký není gigant, ale
čím je zkušenější, tím má větší úctu k těm před ním.
V řadě svých skladeb využíváte podněty z etnické hudby –
cikánské, balkánské, židovské, slovenské. Z čeho to pramení?
Žijeme v prostoru, kde jsou přítomny určité vlivy, které sem
patří, protože tu jsou vlastně doma. Mám radost, když tím můžu
obohatit hudební jazyk. Nejsou to motivy, kterými hudbu jen
kořením, není to nic cizího a nepochopitelného. V našem
prostředí například židovská kultura působila staletí a
znamenala významný přínos. Bylo naším velkým neštěstím, že
druhá světová válka řadu skladatelů zahubila. Mnozí z těch,
kdo zahynuli v koncentračních táborech, by patrně určili směr
české hudby. Třeba Gideon Klein, Pavel Haas a další byli lidé
s obrovským potenciálem.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Martin Pekárek
|
