|
|
 Básník
nejmilovanější...
Na sněmovních pláních Tingvellir v místech prvního parlamentu
světa, založeného islandskými sedláky v roce 930, měl
vzniknout jakýsi Slavín, kde měli být pohřbíváni největší
duchové tohoto severského národa. Prostor za malým dřevěným
kostelíkem v dnešním národním parku k tomu byl skutečně
upraven, a když se na něj díváte z odstupu, řekli byste, že
vypadá tak trochu jako travnatá přistávací dráha pro
mimozemšťany. Nakonec na něm byly ve čtyřicátých letech
dvacátého století umístěny jen dvě ploché náhrobní desky se
jmény významných islandských básníků, jinak nic...
Jedním z těchto mužů je Jónas Hallgrímsson, k jehož jménu řada
Islanďanů dodnes téměř při každém vyslovení přidává přívlastek
– básník nejmilovanější. Už samo toto ustálené označení mě
trochu překvapilo, u nás se přece takhle o básnících
nevyjadřujeme, a to ani například o Karlu Hynku Máchovi, který
je tomuto Islanďanovi asi nejpodobnější, ani o Jaroslavu
Seifertovi, proti němuž u nás něco má málokdo...
Jónas Hallgrímsson zemřel podobně jako Mácha mladý – a jen
devět let po něm, v roce 1845, v Kodani na otravu krve po pádu
ze schodů. Vystudoval práva a přírodní vědy, ale především se
stal mistrem jazyka a jedním z nejvlivnějších básníků moderní
islandské literatury. Dokázal psát verše všemi možnými metry,
které v islandštině před ním nikdo nepoužíval, a šestnáctý
listopad, den jeho narozenin, se dnes slaví jako Den
islandského jazyka.
Možná že i my máme nějaký podobný svátek češtiny, ale já jsem
o něm nikdy neslyšel. Zato často slýchám, jací jsou umělci
darmožrouti, kteří si chtějí jen užívat z „našich“ peněz, a
pozoruji, že kultura u nás začíná být zvolna chápána jen jako
jakási odnož zábavy. Něco, co když si na sebe nevydělá, nemá
nárok. Něco, na ostatní doplácejí a co vlastně
nepotřebujeme...
Pátral jsem tedy po tom, proč je to u Islanďanů chápáno jinak,
a napověděl mi monolog hlavní hrdinky románu Halldóra Laxnesse
Atomová stanice, kde najdete následující láskyplné vysvětlení
Jónasova významu:
„Miláček národa, pýcha celého Islandu... tvůrce našeho nového
jazyka, jeho obroditel, jenž setřel blánu slepoty z našich očí
a dal nám popatřit na věci, jež jsme předtím nikdy neviděli,
na krásu naší země, na islandskou přírodu, básník, který zasil
do srdcí potomstva zakletou dosud citlivost pohádkových víl
namísto dosavadní úcty před hrdinskými činy a příběhy ság.“
Nezdá se vám, že v tom citátu je obsažen námi tak často
opomíjený skutečný smysl kultury a umění? Setřít blánu slepoty
z našich očí, dát nám popatřit na věci, které jsme předtím
nikdy neviděli...
Umění a kultura tu, vážení, nejsou jen pro zábavu, ale proto,
aby nás naučily lépe cítit, myslit a žít. Bez bohatého
citového života, bez sebereflexe, bez schopnosti uvažovat nad
zásadními otázkami lidské existence můžete mít demokracii a
parlament třeba od roku 930, ale stejně s ničím podstatným
nepohnete. A sebeúspěšnější boháč zůstane nakonec pouhým
zbohatlým chudákem...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
