|
|
S detektorem na Rubín
Archeologové a detektoráři. Dvě skupiny milovníků historie,
které si dlouho nemohly přijít na jméno. V poslední době však
postupně zjišťují, že památkám ukrytým v zemi daleko víc
prospěje, když budou raději spolupracovat než válčit. Jak
jejich spolupráce vypadá, o tom jste mohli slyšet v seriálu
Detektory v archeologii populárně-vědeckého magazínu Leonardo,
vysílaného na stanici Český rozhlas Plus.
Z čerstvě oholeného kopce nedaleko od Podbořan se co chvíli
ozve táhlý pípavý zvuk. Nezúčastněného posluchače možná
nepříjemně zatahá za uši. Majitel přístroje, který ho vydává,
však s napětím naslouchá každému tónu. Detektor mu svým
specifickým jazykem sděluje, jaké kovové předměty se skrývají
pod zemí. Je to železo? Nebo snad zlato? Stačí jen párkrát
pípnout a člověk už bere do ruky rýč, aby se prokopal k
pokladu. Co na tom, že většinou naráží na rezavý hřebík, víčko
od piva nebo obal z taveného sýra? Pár zajímavých nálezů za
spoustu zbytečné námahy stojí.
Že by bájný Wogastisburg?
Přibližně desítka postav v maskáčích systematicky pročesává
nedávno vysekanou plochu. Už brzy tu povede cyklostezka a
těžké stroje zbavily zarostlý vrcholek kopce zvaného Rubín
letitého porostu. Husté větve křovin tak nebrání průzkumu – ať
už legálnímu, či nelegálnímu. Je potřeba jednat rychle.
Skupina detektorářů tu není sama. Doprovází archeology, kteří
by stametrový úsek prohledávali klasickým způsobem řadu dní.
Několika detektorům stačí na práci pár hodin. „Hlavní cíl je
zbavit to tady kovů, aby se ta příležitost už nikomu
nenaskytla,“ vysvětluje archeolog Jan Mařík.
Vrch Rubín se může pochlubit bohatou historií. Kdysi zde
stávalo pravěké i středověké hradiště. Čemu přesně sloužilo,
však nevíme. Mohlo jít o správní centrum okolního kraje. Ale
také o místo, kam se lidé stahovali v době nebezpečí. Dokonce
je někdy spojován s pevností Wogastisburg, kde se měl franský
kupec a kmenový vůdce Sámo v 7. století našeho letopočtu
úspěšně bránit Dagobertovým vojskům. Lokalit, které bývají
takto označeny, je ale v Evropě více. Že by se ale právě při
dnešním průzkumu podařilo zjistit o Wogastisburgu něco
bližšího, archeologové téměř vylučují. Proč, vysvětluje Martin
Volf z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních
Čech v Mostě: „To jsou věci, které archeologický výzkum spíš
nezjistí. Nás zajímají konkrétní otázky: jak byl Rubín
opevněn, jak vypadalo jeho zázemí. Napojení na historické
události bude vždycky problematické a nikdy se nám asi
nepodaří zjistit stoprocentní pravdu, historickou realitu. To
neumíme, bohužel.“
 Hradiště
Rubín je dnes kulturní památkou, ale pozornost amatérských
archeologů budilo už od 19. století. A nezůstalo jen u
vědeckých důvodů. Místní černá hlína se dokonce těžila.
Obsahovala totiž lidské kosti z někdejšího pohřebiště a půda s
kostmi se používala jako hnojivo. Dnešní archeologové tak musí
počítat se skutečností, že hradiště bylo v minulosti důkladně
překopáno. Najít něco skutečně cenného by bylo především
záležitostí náhody.
„Pro nás nyní zůstává otázkou spíš zázemí hradiště, na
samotném hradišti už velké objevy neočekáváme,“ vysvětluje
Martin Volf. Ani detektoráři nejsou optimističtější. „Hledáme
to, co kdysi někdo ztratil a nestálo mu za to to sebrat,“
konstatuje Jindřich Krejčí. Po několika hodinách víme, že se
tušení naplnilo. Žádný významný nález na detektoráře ani
archeology nečekal. Výzkum přinesl takové kousky jako kování z
boty či část podkovy. Za pozornost stálo alespoň několik
kovových hrotů ze šípů. Na jejich základě se však o obléhání
místa, snad dokonce v Sámově době, rozhodně hovořit nedá.
Taková šipka měla po staletí ustálený tvar a fakt, že se někde
najde, nemusí zdaleka znamenat jen proběhlou bitvu. Mohlo ji
sem donést například zvíře zraněné při lovu.
Jako chytání ryb
Větší úspěchy slaví detektoráři tam, kde by laik podstatnější
nález nejspíš nečekal. Například na polích. Půda je zde často
přeorávaná a to, co se v ní skrývá, se tak dostává na povrch.
V místech, kde dnes roste pšenice, kdysi mohlo být bohaté
pravěké či středověké osídlení, a detektor tak odhalí množství
pracovních nástrojů, ale také šperků či mincí. Na Rubínu
prozradilo pípání minci jedinou. Desetník z roku 1978.
Archeologové ani detektoráři však zklamaní nejsou. Výzkum
hradiště Rubín svůj účel splnil. I kdyby se na něj někdo z
nelegálních hledačů vypravil, není co vyrabovat. „Lovci
pokladů“ jsou ostatně zvyklí, že úspěch přichází jen jednou za
čas. I tak ke svému koníčku přistupují s láskou.
„Je to jako chytání ryb, prostě relax,“ vysvětluje jeden z
nich, Richard Voigts. Sám se může pochlubit řadou zajímavých
nálezů: „Měl jsem detektor tři neděle a našel jsem laténskou
bronzovou sekyrku. Ta je v Národním muzeu. Po třech letech
jsem našel měděné náramky únětické kultury popelnicových polí.
Jsou z doby asi 4000 let před naším letopočtem, takže starší
než Tutanchamon. S doktorem Maříkem jsme byli na Libici a
odtamtud mám úžasné nálezy. Denár přemyslovského knížete
Spytihněva, nejkrásnější denár, který se tam našel.“
Své nálezy učinil Richard Voigts pod dohledem archeologa.
Kdyby hledal sám, postavil by se totiž mimo památkový zákon, i
když v něm o detektorech není ani zmínka. Tento paradox
vysvětluje Jan Mařík, zástupce ředitele Archeologického ústavu
pro legislativu a památkovou péči: „Zákon, který se týká
ochrany archeologického dědictví, tedy památkový zákon, byl
přijat v roce 1987 a na detektory kovů nepamatoval. Ale z
obecného ustanovení vyplývá, že vyhledávání archeologických
nálezů je samo o sobě archeologickým výzkumem. A to může
provádět jen ten, kdo má k tomu odpovídající vzdělání,
vybavení, zázemí. Do archeologického výzkumu se zkrátka nemůže
pouštět každý, protože může způsobit nevratné škody.“
Kličkování mezi zákony
Česká legislativa tak všechny detektoráře, ať už poctivé, či
nepoctivé, skutečně staví mimo zákon. Pokud odhlédneme od
faktu, že mohou při neodborném vyzvedávání archeologický
předmět zničit, aniž by navíc mysleli na příslušnou
dokumentaci jeho uložení, ze zákona na něj ani nemají právo.
Movité archeologické nálezy jsou totiž vlastnictvím kraje, v
němž byly nalezeny, případně státu. Richard Voigts však patří
k občanskému sdružení Archeo LP 2010. Založila ho skupina
detektorářů právě proto, aby nemusela zákon porušovat, jak
vysvětluje tajemník sdružení Marek Mlejnský: „V roce 2009 jsme
se na jedné konferenci setkali s archeologem panem Kunou a on
nám poradil, abychom naši činnost právně zlegalizovali. Tímto
způsobem se pak dají dělat takové akce, jako jsou povrchové
sběry, protože je to zaštítěné činností občanského sdružení.“
Pokud se tito nadšenci vypraví do terénu, mají s sebou
archeologa, který jejich nálezy odborně určí. Případně si sami
archeologové zvou detektoráře, když potřebují pomoci s plošným
výzkumem. Má to však háček. Nedá se předpokládat, že by
archeologové mohli být u všech detektorových aktivit. Vždyť
odborníků je necelých sedm set, hledačů odhadem na dvacet pět
tisíc. Někteří archeologové proto navrhují ještě další řešení.
Chtějí, aby majitelé detektorů museli projít určitým školením,
kde by se naučili základům rozpoznávání a šetrného vyzvedávání
archeologických předmětů. Propagátorem této myšlenky je
například Jan Mařík: „Tohle jsou věci, které se dají shrnout
do několika kurzů, v nichž detektoráři získají jakýsi
‚řidičský průkaz‘ na detektor. Dnes už to v některých zemích
funguje.“
Ministerstvo kultury je však jiného názoru. I když se chystá
nový památkový zákon, detektorářům v něm víc práv poskytnout
nechce. „Detektory kovů nelze bohužel zúžit pouze na oblast
vyhledávání archeologických nálezů. To za prvé. A za druhé,
samotný průkaz nevyřeší nedodržování právních předpisů. Kdyby
tomu tak bylo, nemáme problémy s tím, že někdo nedodržuje
rychlost nebo že sedá za volant opilý,“ vysvětluje ředitel
Památkové inspekce Martin Zídek. Současně však ministerstvo
nebrání archeologům, aby své prověřené detektoráře školili
sami, což už se ostatně děje. Takovým školení prošel i Richard
Voigts: „Máme od Archeologického ústavu, doktora Maříka a
doktora Kuny školení o povrchovém sběru. Dokonce na to máme
potvrzení. Víme, jak se chovat, jak zaměřit souřadnice.“
Odměna za poctivost
V souvislosti s legislativou bychom neměli zapomenout ještě na
jednu okolnost, a sice na odměnu, na niž má nálezce nárok, i
když oficiálně nesmí být nález učiněn za použití detektoru.
Přiznejme si ale, že pravděpodobnost objevení depotu
stříbrných mincí bez detektoru je velmi nízká.
Má to však ještě další háčky, jak vysvětluje Jan Mařík.
„Zákonná odměna se týká těch nálezů, které nebyly učiněny v
průběhu archeologického výzkumu. Takže pokud najde některý z
hledačů opravdu významný zajímavý nález, například stříbrný
denár, v průběhu řádného archeologického výzkumu, který
probíhá v součinnosti s archeologem, většinou se mu dostane
nějaké odměny. Ale není to standardní zákonná odměna, protože
ta se v takovém případě vyplatit nedá.“
Co tedy legislativa detektorářům povoluje? Pokud jdou bez
archeologa, detektor sice zapnutý mít mohou, ale jestliže jim
pípání ohlásí nález, neměli by se ho snažit vykopat. A kdyby i
přes tyto všechny nástrahy zákona skutečně něco cenného našli?
„Nezáleží na tom, jak hodnotný nález je. Neexistuje přesně
daná hranice, od které by se vyplácela odměna. Ta se vyplácí z
takzvané kulturněhistorické hodnoty předmětu, kterou určí
odhadce, a nálezce by měl dostat deset procent.“ V praxi to
znamená, že kupříkladu odměna za nalezený depot stříbrných
mincí se může pohybovat v desetitisících, ale i statisících
korun.
Takový nález se však poštěstí málokomu. Poctiví detektoráři se
tak musí většinou spokojit s dobrým pocitem, že jejich nálezy
rozšíří sbírky muzeí a přispějí k historickému poznání naší
země.
Naďa Reviláková, redaktorka ČRo
Snímky Tamara Urválková
|
