Číslo 21 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s egyptologem.
Miroslavem Vernerem.


 



 


Vnímáme spirituální rozměr filmu?

Brněnský filmový publicista a vysokoškolský učitel Jaromír Blažejovský už dlouhou dobu a vpravdě nadšenecky zprostředkovává tuzemskému publiku povědomí o všelikých rázovitých kinematografiích, které jen málokdy upoutají – třeba o rumunské. Nyní se představuje knihou Spiritualita ve filmu, vydanou Centrem pro studium demokracie a kultury a zaměřenou opět na „menšinové“ téma. Jeho práce zkoumá duchovní přesahy pohyblivých obrázků. Spiritualitu vyvazuje z jednostranně náboženského vymezení – vztahuje ji vlastně na každé dílo, které je hloubavé, vniká pod povrch všednosti, takříkajíc rozechvívá duši. Středobodem pojednání se stává všeobjímající posvátno, které není jen věcí tématu, nýbrž i stylu, jak píše sám autor.

Blažejovský nejprve probírá různé koncepce spirituality, aniž by se s některou bezvýhradně ztotožňoval: ze zahraničních upozorňuji zejména na Schraderovy úvahy (v Česku dosud nepublikované) o tvorbě Dreyera, Ozua a Bressona, z domácích je vyzdvižena Suchánkova koncepce, vtělená do rozsáhlého spisu Typografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Poté zařazuje rozbory konkrétních příkladů, zvláště děl Andreje Tarkovského. Svůj výklad však vede napříč národy i náboženstvími – dostává se až do Iránu, Indie i Japonska. Ocenit lze rovněž stručné obhlédnutí české scény, i když je z ní nepochopitelně vyňat Evald Schorm.

V závěru knihy se Jaromír Blažejovský omlouvá, že nepostihl všechny osobnosti, které by si pozornost zasloužily, že neobsáhl další nabízející se oblasti spirituality. Bere tak vítr z plachet každému, kdo by chtěl s pojetím či zacílením knihy polemizovat. Přesto si neodpustím aspoň jednu připomínku: Blažejovský se jakoby snaží objektivizovat procesy ryze niterné, nedomýšlí, že ne každému se například  Tarkovskij (a tím méně divácky zcela nestravitelné maďarské filmy z rodu Satanského tanga) musí nutně jevit jako předmět bezvýhradného obdivu. Ostatně leckteří režiséři by se asi podivovali, co všechno dokáží filmoví vědci z jejich tvorby vyčíst a k jakým zjištěním dospět.

Jan Jaroš, filmový publicista


  Jak to vidí Ivan Klíma                      Cesta do hlubin Curtisovy duše                    Tři zapomenutí z druhého patra