Číslo 21 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s egyptologem.
Miroslavem Vernerem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 


Ivan Klíma, spisovatel

Sprejeři a svoboda vyjádření

Stalo se vám, že jste přišli v noci na stanici tramvaje a chtěli si zjistit, za jak dlouho vám přijede vaše linka, ale nepřečetli jste si na jízdním řádu nic, protože kdosi ho zastříkal černou či jakoukoliv jinou barvou? Všimli jste si, že někdo postříkal klikyháky zeď čerstvě natřeného domu? (Nájemníci či majitel domu si natření na rozdíl od klikyháků objednali a zaplatili.) Chtěli jste při jízdě vlakem či tramvají vyhlédnout z okna, ale nešlo to, protože sklo někdo postříkal barvou? Zlobí vás to, anebo si říkáte: Tady zapracovali mladí umělci, musím pro ně mít pochopení?

Četl jsem už mnoho článků a názorů na počínání sprejerů. Některé je bez výjimky odsuzovaly, jiné se jich zastávaly jako svébytných tvůrců, kteří po svém vyjadřují svůj umělecký názor, a pisatelé je proto hájí. Tolerantně navrhují, aby se sprejerům vyhradily určité plochy, nejraději ploty či betonové stěny mostů a jiných podobných staveb. Práce sprejerů přece nejsou o nic méně odpudivé než reklamy, které na nás dneska shlížejí, kamkoliv pohlédneme. A dále: což nejsou mezi uznávanými moderními umělci takoví, kteří na velkých plochách vystavují artefakty skládající se z barevných kolíků, kachliček či praporků? A co plátna, která se polévají barvou? Anebo díla, která spočívají v tom, že celý dům se zakryje obrovskou plachtou? Co proti tomu je několik čmáranic na zdi? Co když se mezi sprejery skrývají budoucí velcí umělci? Co když právě oni oživují a zbarvují naši často šedou a bezduchou architekturu?

Ale je sprejerství druhem jakéhosi zcela svobodného, konvencemi nespoutaného nebo dokonce protestujícího umění?

Opravdu: občas se na nějaké betonové zdi dají uvidět i pokusy o umělecký tvar – třeba umně vyvedená nesmyslná slova či písmena anebo naopak tváře připomínající podobu komiksových hrdinů. Jenže nejčastěji nalezneme jen několik klikyháků – tu na stěně domu, na kapličce, na vagonech metra či vlaku, tu na nějaké soše, na sklech oken tramvají anebo na tabuli, kde visí nějaké informace, které většina lidí považují za potřebné a užitečné.

Nepopírám, že občas vidím podobné klikyháky vystavené v galeriích. Obvykle se domnívám, že v lepším případě je jejich autoři vytvořili po dlouhém uvažování, po mnoha pokusech najít abstraktní vyjádření nějakého svého pocitu či myšlenky. V horším případě, že se jedná o provokaci mířenou na snoby, kteří jsou připraveni žasnout nad vším, co nechápou. V nejhorším případě si uzavřu, že se jedná o podvodníky. Ale ani v jednom případě mi svoje umění nevnucují, nemalují mi klikyháky na zeď mého domu ani na mou poštovní schránku.

Nepopírám také, že horší je to s reklamou: házejí mi přihlouplé letáky do poštovní schránky a obtěžují mě svými stupidními výtvory, kterými obestavují všechny silnice a obkládají kdejakou volnou zeď. Ale aspoň se nedovolávají umělecké svobody, za umění se reklama nevydává a za své místo si obvykle platí. Stejně ji ale tam, kde ji nemám možnost odstranit anebo kde se mi neodvratně vnucuje, považuji za projev moderního vandalismu.

Před více než čtyřiceti lety o vandalismu mluvil Milan Kundera na sjezdu spisovatelů a charakterizoval jej takto: „Vandal, to je pyšná omezenost, která se cítí dobře v sobě samé a je ochotna se kdykoliv dovolávat svých demokratických práv. Tato pyšná omezenost se domnívá, že k jejím nezadatelným právům patří přetvářet svět ke svému obrazu, a protože svět je především to nesmírně mnohé, co ji přesahuje, upravuje si svět ke svému obrazu tím, že ho ničí.“

Milan Kundera tehdy měl na mysli vandalismus komunistických funkcionářů, ale tato charakteristika platí o každém druhu vandalismu.

Vraťme se ke klikyhákům sprejerů. Ve většině případů v nich ani při nejlepší vůli nenajdeme žádný jiný záměr než vzít sprej a potřísnit jakýkoliv nepotřísněný předmět. Sprejera zjevně nezajímá, co poskvrní, nechce vyjádřit nic víc, než že jeho právem je dělat, co se mu zlíbí, tedy spíše ničit než cokoliv vytvářet. Neliší se příliš od toho, kdo hanobí hroby anebo kácí sochy.

Ve chvíli, kdy začneme posuzovat díla sprejerů jako specifický druh umění, legitimujeme vše, co z jejich rukou vyjde, legitimujeme zjevné projevy vandalství, „které považuje za své právo přetvářet svět ke svému obrazu“. I když sprejerství je často spojeno s pubertálním věkem a jeho projevy, člověka napadá, že od toho, kdo jednou přijde vandalství na chuť, můžeme čekat, že bude i v dalších letech spíše ničit než tvořit. A protože čmáranic stále přibývá, nevěstí to do budoucnosti nic dobrého.


  Jak to vidí Ivan Klíma                      Cesta do hlubin Curtisovy duše                    Tři zapomenutí z druhého patra