|
|
 Miroslav
Verner, egyptolog
Sedíme ve vaší kanceláři, která vypadá jak vytapetovaná
knihami, zbývá místo jen na okno. Máte knihy rád?
To je naše egyptologická knihovna a také projev našeho
současného problému – chybí nám prostor. Na stěnách už není
žádné místo na nové knihy, kterých ročně přibývá okolo čtyř až
pěti set. A přitom je to dnes jedna z nejvýznamnějších
evropských sbírek egyptologické literatury. Vděčíme za ni
především Jaroslavu Černému, který si poté, co se stal
profesorem egyptologie nejdříve v Londýně a pak v Oxfordu,
vybudoval skvělou osobní knihovnu a nakonec ji věnoval našemu
ústavu. A tak je díky němu, ale i dalším odborníkům ta naše –
alespoň na východ od Paříže - největší, anebo přinejmenším
srovnatelná se dvěma největšími německými egyptologickými
knihovnami.
Český egyptologický ústav slaví padesát let. Přes dvacet let
jste byl jeho ředitelem, od sedmdesátých let jste zodpovědný
za české výzkumné práce v Egyptě. Dalo by se říct, že jste
dnes otcem české egyptologie.
Tak silných příměrů bych rozhodně nepoužíval. Jako o otci
české egyptologie bychom mohli mluvit pouze o Františku
Lexovi, který obor založil na konci dvacátých let minulého
století. Když se probírám archivy, vidím, jak nesnadný úkol si
vytyčil, jak se musel doprošovat finančních prostředků na
knihy, na studijní cesty a podobně. Ale krok za krokem
pracoviště vybudoval, navázal zahraniční kontakty a jeho žák
Jaroslav Černý se už zapojil do zahraničního egyptologického
bádání přímo v Egyptě.
Kdy jste se do Egypta poprvé dostal vy?
Stalo se to spíše šťastnou shodou okolností. Na počátku
šedesátých let začínala akce UNESCO související se stavbou
asuánské přehrady. Bylo třeba zachránit velké množství
jedinečných památek v oblasti na jih od Asuánu, kterou
plánovali zaplavit – šlo o úsek nilského údolí v délce téměř
pěti set kilometrů. O pomoc požádali i československou vládu,
která se rozhodla, že místo přímé finanční pomoci vyšle do
Núbie odborníky. Tak se do Egypta dostala naše expedice a v
jejím rámci se naskytla příležitost i pro nás studenty. Já
jsem se jako asistent profesora Zbyňka Žáby zúčastnil
objevování a dokumentování historických nápisů vytesaných do
skal na nilských březích.
Praha je dnes ve světě známá jako jedno z významných center
egyptologického bádání. Jak tomu bylo v době založení
Československého egyptologického ústavu na konci šedesátých
let?
Velmi bídně, zaostávali jsme desítky let za úrovní tehdejší
světové egyptologie. Rozvoj, který iniciovala houževnatá práce
Františka Lexy a Jaroslava Černého, byl totiž po roce 1948
přerušen. Obor se dostal do izolace a v ní začal zaostávat za
světem. Nebyly tu knihy, nebylo možné jezdit do velkých
knihoven, do světových egyptologických muzeí v Paříži,
v Londýně a v New Yorku. Možnost zapojit se do záchrany
památek v Núbii nám proto přišla úžasná a Zbyněk Žába se jí
chopil s veškerou energií a důsledností. Za to je mu třeba
vzdát nehynoucí dík. Byla to jediná možnost, jak se
v tehdejších poměrech připojit k rozvoji světové egyptologie.
Rozdíl se pomaličku začal stahovat, ale netrvalo ani deset let
a přišla okupace a normalizace a s ní opět diskontinuita a
obrovské problémy.
Marika Pecháčková, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. května |
