Číslo 39 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Pavlem Kosatíkem.

Úvaha nad památníkem

Stojím na Kampě před Sovovými mlýny a zírám na výtvarné dílo Petra Motyčky a Dana Trantiny věnované osmnáctiletému Hartmutu Tautzovi. Po maturitě v tehdejší NDR chtěl studovat hudbu, ale z politických důvodů mu to nedovolili. O prázdninách se proto rozhodl, že uteče přes Československo na Západ. A pár metrů před rakouskými hranicemi ho roztrhali psi...

Kdysi ti z nás z Východu, kteří měli více štěstí a přes hranice se na Západ dostali, potřebovali pomoc. Často jí pak dokázali hojně využívat. Pak se doba změnila a Češi už legálně a nadšeně vyráželi do Evropy. Stanovali vedle campingu, ovšem chodili se mýt dovnitř – a místní lidé jim to většinou ani neměli za zlé: po všem tom totalitním utrpení přece nebudeme ty chudáky sekýrovat...

Pak nastal čas, kdy Češi, jak se tehdy říkalo, usilovali o vstup do Evropy. Někteří z nás tam chtěli proto, že ve splynutí s evropskou humanistickou tradicí a jejími ideály viděli svou budoucnost kulturnější, lidštější a šťastnější, jiní jistě proto, že ve zrušení hranic, podpisu výhodných ekonomických smluv a v možnosti získat evropské peníze viděli příležitost ke zvýšení životní úrovně. Podepsali jsme přístupové listiny, odhlasovali si to referendem a najednou jsme „byli v Evropě“. Rázem se však téměř přestalo mluvit o evropských hodnotách duchovních, jako bychom je přejali automaticky, jenže to žádný podpis na papíře nezařídí, ty věci jsou složitější, jak říkával Jakeš. Dobře mířená propaganda nás naučila nadávat na Evropskou unii a zároveň si nevšímat toho, kam miliardy, které nám posílá, mizí. Zanedlouho jakási matka v televizi, a na ten zážitek nemohu zapomenout, beze studu pravila: „Nechceme, aby si ty cizí děti hrály na našem hřišti!“ Myslela tím potomky uprchlíků, kteří u nás hledali pomoc.

Nyní tedy ten, jehož jméno se stydím vyslovit, organizuje petice na ochranu nedotknutelnosti našich hranic a jeho kumpán z Hradu by nejspíš nechal do uprchlíků střílet. Co se to s námi stalo, že jsme ochotni to nejen tolerovat, ale dokonce podporovat?

Náš pohled na uprchlíky je zřejmě ovlivněn donebevolající nevědomostí. Veřejnoprávní televize sice vysílá jeden „cestovatelský“ film za druhým, ale o skutečném životě a problémech ve světě informuje skoro s ostychem a jen na kanálech, na které vyznavači „zábavných show“ a pamětnických estrád nepřepínají. Válečné uprchlíky a muslimy si pak logicky pleteme s teroristy, takže se ve výsledku třeseme strachy před každým, kdo nejí knedlíky, a co hůř, ani se za to nestydíme. Jak je možné, že na Islandu, který má méně obyvatel než Brno, se našlo několik tisíc lidí ochotných zaplatit uprchlíkům letenku na ostrov, ubytovat je u sebe doma a poskytnout jim pomoc, zatímco skoro polovina našeho desetimilionového národa prý soudí, že těch tisíc pět set lidí, které bychom měli do dvou let přijmout, je moc? Rakušané vítali v dešti utrmácené běžence potleskem a nával dobrovolníků musel usměrňovat megafon, Německo pak vlakům s uprchlíky otevřelo hranice, zatímco Čechům by údajně nevadilo, kdyby se znovu zavedly pohraniční kontroly. Nejvyšší ústavní činitelé přitom s úlevou informují, že skoro nikdo z těch pár desítek běženců, které jsme „izolovali“ za dráty, u nás fakt zůstat nechce... Nejsme národ cyniků a sobců, když je někde přírodní katastrofa, pomáháme rádi, tak proč nám nedochází, že uprchlická krize je jakousi vývojkou, v níž stále jasněji vyvstává selhání českých politiků a intelektuálů, naše latentní lenost, zbabělost, nevíra? Že problém máme my a že bychom měli hodně rychle začít přemýšlet, v jakém světě chceme žít a jak si ho zařídíme?

Přemýšlím, co by si o tom myslel Hartmut, kdyby byl naživu.