|
|
 Jak
v Le Havru skrýt uprchlíka
Finský režisér Aki
Kaurismäki sotva mohl něco tušit o současných potížích s
davy přistěhovalců, když se před pěti lety vypravil do
Francie, neboť snímek Le Havre (úterý 22. září, ČTart 20.20)
zcela zasadil do tamního prostředí – a přiblížil
stejnojmenný přístav s jeho ponurostí, zavlhlými mlžnatými
sceneriemi. André Wilms tu představuje starého čističe bot
Marcela Marxe, dávno již zklidněného bouřliváka, jenž se
ujme ilegálního černošského běžence Idrissu (Blondin Miguel)
a rozhodne se jej schovávat před dotěrnou policií.
V nepříliš legálním počínání
mu pomáhá obrazně řečeno celá ulice, bodré a svérázné
postavičky prodejců, kavárníků, které rády hudrají, špičkují
se, ale přitom až dojemně drží pospolu. Dokonce i podezíravý
policista se posléze ukáže být spíše jedním z nich nežli
tvrdým mužem zákona. Jedině nenávistný soused (Jean-Pierre
Léaud, známý i z Truffautových filmů) vytrvale rozsévá udání
o skrývaném přistěhovalci, dokonce je ochoten zadržet ho
osobně.
Režisér rozvíjí příběh ve
dvou liniích – jedna se vztahuje k černošskému chlapci a
zachycuje jak Marcelovo pátrání po chlapcových příbuzných,
tak jeho snahu zajistit mu bezpečí, druhá se týká Marcelovy
skromné a oddané ženy Arletty (Kati Outinenová), jež se
jednoho dne v tichosti sbalí a odejde do nemocnice, aniž by
komukoli prozradila, že je vážně nemocná.
Marcelovo někdy trochu
bezradné a ostýchavé počínání vykazuje hodně
melodramatických prvků, ale ještě zřetelnější je to u
Arletty. Zejména v nakládání s její nemocí nacházíme jemně
ironizující odstup od navozené poetiky, když zejména v
závěru, již naznačujícímu tragické rozuzlení, dochází k
nečekanému zvratu. Svůj podíl na lakonickém vzhledu
nemocničního dění má také slavný mim Pierre Etaix coby
stařičký ošetřující lékař.
Kaurismäki si opět pohrává s
prvky až okázalé dojemnosti, která se tají nejen za
samotnými zápletkami, ale vězí už v počínání ústředních
postav. Obratně se pohybuje na hraně mezi navenek vážným
vyprávěním a jeho láskyplným ironizováním – rozhodně si
nelibuje v nějakém bezuzdném shazování navozovaných klišé,
spíše je v pravý čas obratně pootočí, aby upozornil na
jejich přítomnost.
Snadno rozpoznáme, že snímek
niterně, jakoby podprahově navazuje na tradici laskavých
clairovských obrázků, jakkoli se od nich liší mohutnější
melancholií, zatímco vnějškově se připodobňuje k ponurému
carnéovskému „černému poetismu“. Však také převažuje zúžené
barevné spektrum, které upřednostňuje odstíny kolem špinavě
žluté, zahnědlé a zašedlé barvy. Doufejme, že i tento rozměr
dokáže televizní obrazovka zprostředkovat.
Jan Jaroš, filmový
publicista |
