|
|
 Boris
Filan, spisovatel a textař
Knihu Klimtův polibek lze považovat za generační román. Jak
byste generaci, o které píšete, charakterizoval?
Byla to generace mladých Čechoslováků, která prožila
obrovský zlom. Pocítila velmi reálnou naději na něco, co se
později ukázalo jako nerealizovatelné, tedy na moderní
demokratické Československo. Dokonce jim tu naději dali
ochutnat. Jenže přijely tanky. To byla strašná rána. Lidi se
museli rozhodnout, co podniknout se svým životem. Zůstat v
tom vězení, nebo odejít za svobodou? Projel jsem nedávno
Curych, Mnichov a Hamburk a potkával ty, kteří tenkrát
odešli za tou vysněnou západní svobodou, zatímco my zůstali
v tom neštěstí. A zjistil jsem, že moje generace vzpomíná na
to komunistické peklo jako na svoje nejlepší léta, zatímco
ti, co odešli, vidí dnes to západní nebe jako prosrané
životy. Až čas ukázal, co je důležité. My, kteří jsme tu
zůstali, jsme byli posilněni o možnost stát proti něčemu
podstatnému. Je totiž důstojnější křičet, že chcete svobodu
a informace, než protestovat proti výstavbě nových nákupních
center. Celkově bych svou generaci nazval pomýlenou.
Kým nebo čím?
Praxe se vždy liší od teorie. Marxisti tvrdili, že z dělníků
budou jednou vykořisťované hladové trosky. Ale netrvalo
dlouho a dělníci vlastnili domy a auta a stala se z nich
střední třída. Teoretici marxismu tedy řekli, že praxe se
mýlí. Kapitalisté zase tvrdili, že v době globalizace a
vyvinutých technologií budeme všichni šťastní. Ta doba je tu
a ukazuje se, že lidi nemají práci ani perspektivu. A
teoretici kapitalismu říkají: „My měli pravdu. To život se
mýlí.“
Co vy a minulý režim – zvažoval jste emigraci?
Do poslední chvíle. Stál jsem v New Yorku a čekal na jednoho
muže, který si mě tam měl vyzvednout. A když už jsem viděl,
že přichází, tak jsem se otočil a utekl. Ale stalo se, že já
sice zůstal doma, ale kapitalismus přišel za mnou. Emigroval
jsem, i když jsem seděl na zadku.
Jak se lišil život v sedmdesátých a osmdesátých letech v
Česku a na Slovensku?
Slovensko má jinou minulost než Čechy. V Čechách existovala
iluze masarykovského Československa, filmy s Vlastou
Burianem a další fajnovosti, Čapkové, Pátečníci. Slovensko
má oproti tomu dvě minulosti – jednu fašistickou a jednu
komunistickou. A za obě se stydí. Slovensko zažilo svůj
kapitalismus až v socialismu. Na Slovensku je všechno
propojenější, i ta svinstva v té zemi dělají samí slušní
lidé. Já jsem jednou navrhoval, aby se to zlegalizovalo, že
když už s těmi lumpy sedáváme za jedním stolem, aby nemuseli
mlčet nebo se stydět, ale aby se dokázali pochválit. Že
třeba vytunelovali továrnu nebo podojili banku. Na Slovensku
je prostě všechno takové malinkaté.
Myslíte ve smyslu, že se každý zná s každým?
Stalo se, že jsem si telefonoval s Jožo Rážem a ptal jsem se
ho: „Cos dělal včera?“ A on: „Kecali jsme s Vlado Mečiarem.
A ty?“ – „To já byl zas večer s Miki Dzurindou!“ Rozumíte,
ve stejný den jsme my dva seděli a povídali si s dvěma
premiéry. Nebo ještě jinak. Byl jsem v rozhlasovém studiu a
přišla za mnou ředitelka Slovenského rozhlasu Slava Zemková
a premiérka Iveta Radičová. Obě mám velmi rád. Tak povídám:
„Pojďte, děvčata, ať vás obejmu!“ Držel jsem je v náručí a
říkal si: „Tohle je moje nejvyšší šéfka a toto je moje
premiérka. Bože, jak se o ně bojím!“
Vidíte v dnešní realitě i nějaké světlejší body?
Moje maminka je strašně citlivá na to, co se děje. A ptává
se mě: „Vypukla tu občanská válka? Existuje na Slovensku
nějaká skupina lidí, která vytěsnila slušné lidi za hranice
normálnosti?“ Pokouším se jí vysvětlit, že to, co patřilo k
jejímu životu a co předala mně, vypadalo jako strom. Mělo to
své kořeny, kmen, koruny, ovoce. Vše, od vážné hudby přes
školství po dějiny, se dalo nějak ohmatat. A ten, kdo měl
dost stromů ohmataných, požíval úcty. Strom se ale od těch
dob sesul do vodorovné pozice, je to teď hladina, na které
plave jakýsi informační plankton. Není minulost, není
budoucnost, je jen cloud, oblak, který ukrývá jistý poklad.
A my z něj prostřednictvím internetu krademe něco, co si pak
propojujeme jedno s druhým. Ten strom, to je minulost. Ta
hladina a cloud, to je realita a budoucnost. A já stojím
jednou nohou v minulosti a druhou v té realitě. Mám z toho
strach i pocit jistoty. Ručím vám za to, že kdyby existoval
internet a média, tak Španělé nikdy nedobydou inckou říši.
Klimtův polibek vyšel na Slovensku už v roce 2009. Uvědomil
jste si v souvislosti s jeho českým vydáním, že třeba už v
něčem pro vás zastaral, že byste si už na některé otázky
odpověděl jinak?
Ne, protože já tu knihu psal dvacet let. Začal jsem ji s ní
jako se svou velkou zpovědí, ale neuměl jsem k ní najít
klíč. Jsem vystudovaný scenárista, učil jsem autorské psaní,
přednášel dramaturgii na vysoké škole a říkal jsem
studentům, že opakem zábavy není vážnost, ale nuda. A v
jednom okamžiku svého života jsem se rozhodl, že už nechci
dělat texty, pohádky a muzikály, že už chci psát jen to, co
cítím. A tak jsem ten román začal psát bez ohledu na to, co
si kdo bude myslet. A když jsem ho dopsal, tak jsem cítil,
že se ode mne oddělilo něco, co mě velmi tížilo. Nerad bych
se dotknul čtenářů, ale tu knížku jsem psal kvůli sobě. Kdo
chce, ať se přidá. Nehledám vkus obecenstva, hledám
spřízněné duše.
Jaký měla kniha na Slovensku ohlas?
Styl Klimtova polibku jsem použil v rozhlase, v programu,
který se jmenuje Pálenica. Poslouchá ho každou sobotu osm
set tisíc až milion lidí. To je dvacet procent Slovenska.
Takže se ukazuje, že podobný způsob vyprávění lidi
potřebují. Víte, dnes každá zpráva musí někoho bolet. A já
posluchačům a čtenářům říkám, že to není tak, jak jim to
média servírují. A že na tom divném světě nejsou sami.
Říká se, že každý autor má jedno téma, které prolíná celou
jeho tvorbou. Které je to vaše?
Jedna moje známá si přečetla moje první povídky a řekla: „Ty
píšeš pořád o tom samém – o jebačce.“ Jak to, že mě tak
rychle odhadla?
Ale teď vážně, prosím! V posledních letech jste vydal řadu
cestopisných knih. Jedna z nich, Vodka, duša, kaviár,
shrnuje vaše ruské zážitky. Píšete, že Rusko je velké – a
velké jsou i jeho naděje a omyly. Jaké z těch nadějí a omylů
jsou největší?
Říká se: „Osprchuj Rusa a najdeš Tatara.“ Rusové nám mohou
svým oblečením a chováním přijít jako nějací naši vesničtí
příbuzní, ale oni jsou to Orientálci. Když se bavíme o tom,
proč je náš svět tak problémový, jedna z odpovědí může být,
že v něm doznívá romantismus. Romantismus je
anglicko-německý vynález, který se skvěle uchytil právě v
Rusku. Nikdo na světě nemluví tak často o duši jako Rusové.
Romantismus existuje jen dvě stě let, před Schillerem a
Byronem nikdo o duši nemluvil, neexistoval ani prototyp
romantického hrdiny. To je na Rusku úžasné, ta orientálně
romantická směs, ten přitažlivý nebezpečný svět. Rusko, to
je svědectví, že i peklo má své anděly. Když se žení syn
některého z mých přátel, vyprávím vždy jednu historku. Máte
pytel plný zmijí. A z těch zmijí je jedna jediná bílá. Když
strčíte ruku do pytle a máte obrovské štěstí, tak z toho
klubka černých zmijí vytáhnete tu bílou. Ale moc se
neradujte, i tak je to pořád zmije. Tak je to i s Rusy.
Jste velmi aktivním cestovatelem. Byl jste mnohokrát v
Egyptě, na Srí Lance, v Africe. Podle čeho si své poutnické
cíle vybíráte?
Ty země si vybírají mne. Já jsem jen kámen v potoce a cesty
ke mně přicházejí. Najednou mi zavolá pán, že vlastní na Srí
Lance velkou půjčovnu a cestovku – a pozve mě tam. Začne to
tím telefonátem a skončí tím, že pomáhám škole v jednom
srílanském městečku, kde mám i přítele, kněze. A jezdím tam
jak domů. Ten kněz, mimořádně duchovně zářivý člověk, mi dal
jednu radu. Seděl jsem s ním u řeky a říkám: „Mistře,
poraďte mi něco, aby se mi snáze žilo.“ On byl chvíli zticha
a pak povídá: „Borisi, vždyť ty to všechno víš, jen to
neděláš.“ To je jako když chcete zhubnout a pořád si
kupujete knihy o dietě, jenže důležité je jediné – nežrat.
Stalo se vám na cestách, že jste se v cíli putování necítil
dobře, že jste chtěl domů?
Ve svých cestopisech vystupuji jako takový trošku naivní,
iluzemi omámený Slovák, který jde do světa a občas skutečně
pocítí, že tam nepatří. Jednou jsem dělal velkou cestopisnou
reportáž z Ameriky. Putoval jsem měsíc a půl ze západního na
východní pobřeží, najednou byl listopad a já dorazil do New
Yorku. Na město sedla mlha, celý Manhattan byl v šedi a
přišlo mi, že po něm chodí jen samí cizí lidé. Najednou jsem
měl v žaludku obrovský kus ledu, utekl jsem do hotelu,
sbalil se a nechal se odvézt na letiště.
Za svou nejcennější knihu jste označil Rozhovor majstra s
hlúpym žiakom z roku 2011. Proč?
Protože ta kniha je velmi vysoko letící pták. A vy máte jen
jeden šíp. Jde o sbírku východních dialogů, kde je způsobem,
jaký používali moji vyvolení, od Wildea přes Thurbera po
Horníčka, řečeno leccos pravdivého o světě. Například se ten
žák ptá mistra, proč někteří muži platí ženám za sex. A ten
mistr odpoví: „My neplatíme za sex, ale za to, že po tom
sexu můžeme beztresně odejít.“ To je dobrá informace!
Kdo je v té knize mistrem a kdo žákem?
Modelem pro mistra byl Jánko Roháč, režisér, kterému jsem
dělal v Semaforu rok asistenta. A já jsem tím žákem. Knihu
jsem psal dlouho a nečekaně dobře se prodávala. Tak jsem si
říkal, že napíšu další podobnou, ale napadla mě už jen
jediná myšlenka – takže z toho nebylo nic. Srbský spisovatel
a aforista Dušan Radovič napsal: „Zdá se vám pět korun za
vejce moc? Tak si sedněte na zadek a zkuste to, co snesete,
prodat!“ Já jsem ta slepice – když můžu, tak něco nového
snesu. Ale někdy prostě nenesu.
V Česku vás lidé znají nejvíc jako textaře skupiny Elán.
Jeden čas jste byl považován za nehrajícího člena kapely.
Jste s Jožo Rážem a dalšími stále v tak intenzivním vztahu?
Voláme si každý den. A máme takovou společnou vášeň. Jezdíme
do Rakouska na oběd. Z Bratislavy to tam máme asi jedenáct
minut autem a hned za hranicemi jsou fantastické restaurace.
Jezdíme na ty dobroty tak dvakrát třikrát do týdne,
debatujeme, nebo třeba jen hodinu a půl mlčíme. Protože se
psem a s dobrým kamarádem je každé zbytečné slovo zbytečné.
Vaše přátelství s Jožo Rážem ale přece jen v minulosti
zaznamenalo výrazné trhliny.
Ano, odsuzoval jsem ho kvůli tomu, co říkal o Vladimíru
Mečiarovi. Umělec může mít různé politické názory, ale
myslím si, že by neměl vyjadřovat podporu politikům
jakéhokoli zaměření. Moje zkušenost s politiky je v
posledních letech taková: Kdysi říkali Promiňte, pak Uvidíme
a dnes říkají No a co? Nejdřív to byli srdcaři, potom dravci
a teď nastoupili cynici. Jsou to manekýni moci ovládaní
velkými finančními skupinami, protože ekonomika kolonizovala
všechny ostatní oblasti života. A politici těm velkým
skupinám jen pomáhají k větším a bezohlednějším ziskům.
Umělec je nemá podporovat, za žádnou cenu.
Je v tomto směru mezi Slovenskem a Českem nějaký rozdíl?
Můj dědeček je z Kroměříže, já sám vyrůstal v Brně, většinu
rostlin a živočichů jsem vždy uměl nazvat česky, brhlík,
sýkora koňadra... A viděl jsem vždy Čechy na piedestalu.
Praha byla oáza a to, co tu dokázali Josef Škvorecký,
všichni kolem časopisu Film a doba, to, jaké tu vycházely
knížky, to byla Mekka! Myslel jsem, že až se v Česku změní
režim, že konečně ti zmínění lidé dostanou slovo. Takže
situace v Česku se mě dotýká možná ještě víc než vás. Víte,
dlouhodobá politická neschopnost má narkotické účinky –
vyvolává ve vás halucinace normálnosti. Ale já zvenku ty
vaše Grosse a Paroubky bolestně vnímám... Je mi líto, že to
akceptujete. Až se bojím, že problém není v politicích, ale
v tom, že všeobecné mínění je neodsuzuje dost rázně, že si
všichni spíš řeknou, proč jsem to vlastně neukradl já?
Milan Šefl, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 7. 7. |
