|
|
Román ztracené lásky
Deset dílů četby z románu Klaunovy názory, kterou od 14.
července vždy v 18.30 odvysílá stanice Vltava, připomene, že
16. července to bude třicet let, co zemřel německý
spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Henrich
Böll (1917–1985). Nejen o tom, jak pořad vznikal, ale také o
zkušenosti dialogu s touto knihou píše autor její rozhlasové
úpravy.
Výjimečně budu osobní. Román Klaunovy názory jsem poprvé
četl někdy v šestnácti. Byla to jedna z mých prvních
„dospělých“ knih – a dodnes si pamatuji ten doslova chvějivý
pocit, jejž jsem cítil při čtení – a ještě dlouho po
dočtení.
Pokaždé jiná kniha
Prožil jsem tehdy knihu jako silný milostný příběh, román
ztracené lásky. O pár let později už jsem vnímal román spíše
v jeho společenské roli, líbil se mi ještě víc, ale užil
jsem si jej míň. Nevím už, kolikrát jsem jej vůbec četl – a
pokaždé to byla jiná kniha, to jak se proměňoval její čtenář
i kontext doby.
Naposledy jsem Klaunovy názory četl, než jsem se pustil do
rozhlasové adaptace. Snad že v takové chvíli je nezbytné
nahlížet i na milovaný text s jistou profesní
nemilosrdností, udivilo mě, s kolika místy v románu jsem
najednou nesouhlasil, kolik pasáží mě dráždilo – a to bylo
možná mé úplně nejlepší čtení. Protože jsem vstoupil s
knihou v dialog. Ale nakonec jsem se nechal opět strhnout...
A ještě osobněji: Psát následující článek jsem jel z Brna do
Poličky. Vystoupil jsem z autobusu v Bystrém, abych se
prošel přes lesy. Rozhlížel jsem se, jestli tu nepotkám
Vojtěcha Jasného, který právě v Bystrém natočil svůj
nejslavnější film Všichni dobří rodáci. Nahlédl jsem do
mobilu, kolik je režisérovi vlastně let. A teprve v té
chvíli jsem zjistil, že on sám Klaunovy názory před
čtyřiceti lety zfilmoval – a scénář psal přímo s Heinrichem
Böllem. Moc mě to neuklidnilo…
Klaun se zlobí
Hans Schnier, 27 let, svobodný, bezdětný, „žádné církvi
nepoplatný“, má problém. Přesněji: problémy. A to jak
existenčního, tak existenciálního druhu. Jeho umělecká
kariéra klauna je ve vážné krizi, zbývá mu všehovšudy
poslední marka – a přišel o Marii, jedinou ženu, kterou je
schopen milovat. Marie od něj odešla, podle Schniera mu byla
spíše odlouděna svými katolickými přáteli, aby začala jiný,
méně hříšný vztah. A zoufalý (a rozzlobený) klaun se o ni
rozhodne bojovat. Telefonicky: se všemi, kteří mu jeho lásku
odloudili. Že u stejných lidí současně žebrá o peníze, on,
synek z bohaté uhlobaronské rodiny, je jedním z promyšlených
paradoxů tohoto slavného románu. V něm čteme: „Dávno jsem už
přestal s kýmkoli mluvit o penězích nebo o umění. Kde se ty
dvě věci setkají, tam něco nehraje: umění bývá buď
přepláceno, nebo nezaplaceno. Jednou jsem viděl v jednom
anglickém putovním cirkuse klauna, který uměl řemeslně
dvacetkrát a umělecky desetkrát tolik co já, a nevydělával
za večer ani deset marek.“
Heinrich Böll vydal Klaunovy názory v roce 1963, v době
německého hospodářského zázraku, jejž klaun Schnier
podrobuje nelítostné, i když občas i trochu sebelítostivé
kritice. Jejím hlavním terčem je pokrytectví katolických
intelektuálů, kteří odsuzují klaunův svobodomyslný život – a
přitom svatouškovsky přehlížejí vážné neuralgické body
tehdejší německé společnosti.
Že jde převážně o válečná rezidua, na to už byli čtenáři u
Bölla zvyklí: autor prožil druhou světovou válku na frontě,
většina předchozích knih je těmito zkušenostmi ovlivněna;
nejvíce snad rozsáhlý román Biliár o půl desáté, který –
spolu s Klaunovými názory – je Böllovou nejznámější knihou a
jedním z důvodů, díky nimž autor získal v roce 1972 Nobelovu
cenu za literaturu.
„Já sám nejsem nábožensky založený člověk ani přítel církve
a užívám liturgických textů a melodií z terapeutických
důvodů: nejlépe mi pomáhají od obou útrap, jimiž jsem od
přírody zatížen: od melancholie a bolení hlavy. Od té doby,
co Marie přeběhla ke katolíkům, vystupňovaly se obě ty
útrapy, a ani Tantum Ergo a Loretánská litanie, moji
dosavadní favorité v potírání bolesti, skoro nepomáhají.
Existuje přechodně účinný prostředek: alkohol –, bylo by
trvalé vyléčení: Marie; Marie mě opustila,“ čteme opět v
knize.
Proti ruským tankům
Třebaže v žádném Böllově románu – na rozdíl od publicistiky
– nenajdeme české reálie, propojenost autora s českým
prostředím byla výrazná. Než se u nás stal zakázaným
autorem, vyšla tu řada jeho knih. A konec pražského jara
zažil Heinrich Böll dokonce osobně: 20. srpna 1968 byl
zrovna v Praze a po třiadvaceti letech opět viděl ruské
tanky. Tentokrát už proti nim bojoval na své straně fronty:
až do své smrti roku 1985 mimořádně aktivně podporoval jak
české exilové umělce, tak především český disent kolem
Charty 77. Čímž se obloukem vracíme i ke Klaunovým názorům
a Vojtěchu Jasnému. Ten natočil nejen Klaunovy názory, ale
také dokumentární film o Böllových posledních dnech Můj
přítel Heinrich Böll.
Böll byl i výrazným rozhlasovým tvůrcem, napsal na deset
rozhlasových her. Ovšem Klaunovy názory, odehrávající se v
jediném dni v jediném bonnském bytě, nejsou zrovna snadné
pro rozhlasovou adaptaci. V brněnském studiu se o ni
pokusili autor článku, který je zároveň autorem scénáře
desetidílné četby na pokračování, režisér Lukáš Kopecký a
herec Michal Bumbálek.
Ludvík Němec, slovesný dramaturg
|
