|
|
 Jaké je zákulisí volebních šarád?
Po pozoruhodném politickém dramatu Dobrou noc a hodně štěstí
se George Clooney opět představuje jako režisér a současně
představitel jedné z hlavních rolí v dalším příběhu z
politického zákulisí Den zrady (neděle 19. července, ČT2,
21.30). Zahrál si tu prezidentského kandidáta Morrise
(jmenovitě za demokratickou stranu), avšak nesoustředí se
jen na něho, zachycuje i štáb poradců.
I když uchopení Morrisovy postavy stěží můžeme srovnávat s
pronikavými analýzami uplatněnými v dnes již klasických
dílech jako Ten nejlepší nebo Kandidát, v kresbě aspoň
verbálně „levicového“ politika snadno postřehneme, jak mizí
někdejší předsevzetí (s kým hodlá spolupracovat, jak
rozvrhne daně, aby je spravedlivě platili i ti
nejbohatší...), která se ukážou být pouhými populistickými
frázemi. Clooney postihl, jak se za fasádou zásadovosti a
šarmantním zjevem může skrývat slaboch, zdráhající se
přijmout zodpovědnost za své činy, naznačuje, že politikům,
ať již jsou nám sympatičtí či nikoli, není radno věřit nic z
toho, co říkají, protože jejich výsledné konání vždy určují
kompromisy a někdy též obavy o další kariéru.
Jako režisér Clooney více pozornosti upíná na Stephena (Ryan
Gosling), obratného a předvídavého člena Morrisova štábu,
jenž se ocitá v centru intrik a snad i závisti nejen svých
starších a zkušenějších kolegů. Je beze zbytku oddán své
práci, se zájmem sleduje Morrisův televizní projev i během
intimních chvilek, avšak neodhadne přesně, co se skrývá za
nabídkou šéfa konkurenčního volebního štábu, aby se s ním
nezávazně sešel...
Clooney ukazuje, jak v zákulisí politického zápolení panuje
bezohlednost a podrazáctví, stačí drobné zaškobrtnutí, aby
se veškeré plány zhroutily. Však také ona šalebná nabídka ke
schůzce byla předem promyšlená: v okamžiku, kdy ji Stephen
přijal, byl jeho osud sečten. Jenže mladý muž překvapí –
počne se bránit, rozhodnut ještě bezohledněji použít
prostředků, s jakými pracují protivníci.
Když v závěru kamera pohlédne do jeho očí a zachytí
opovržlivé chování k novinářce, s níž rozmlouvá, vytušíme
nános bezcitnosti a vypočítavosti, jakkoli dosud skrývaný za
žoviální zevnějšek. Při té niterné proměně, nenápadně, a
přece výmluvně postižené, vskutku zamrazí, připomene podobně
zlověstný pohled Malcolma McDowella v závěru Mechanického
pomeranče, kde se zdánlivě vyléčenému zločinci vracejí
původní instinkty. Každopádně Gosling zdárně složil náročnou
zkoušku z herecké práce, když postihl, jak z původní
hrdinovy přívětivosti, ba starostlivosti zůstává zachována
pouhá slupka, pod níž prosvítá přetvářka a klíčí zlo...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
