|
|
 Jak služebnictvo vnímalo blížící se revoluci
Historický snímek Sbohem, královno (čtvrtek 2. července,
ČTart, 20.25) je pozoruhodný pečlivým přiblížením všedních
dnů služebnictva na francouzském královském dvoře ve
Versailles během několika červencových dní roku 1789, kdy
sílí revoluční vření. Režisér Benoit Jacquot nahlíží
události očima mladé komorné Sidonie (Léa Seydouxová),
královniny předčitatelky. Ukazuje, jak početné služebnictvo,
loajální vůči panstvu, zůstává dezorientované, protože
scházejí důvěryhodné informace, což jen podněcuje zmatek a
strach.
Sidonie je své paní (Diane Krugerová) bezmezně oddaná, beze
slova a pokorně přijímá její rozmary, neschopna si
představit svou existenci bez ní. Přesto se podřizuje jejímu
přání, aby odjela do zahraničí – při úprku lidmi mimořádně
nenáviděné královniny milenky slečny de Polignac (Virginie
Ledoyenová) ji má navlečena do jejích šatů představovat a
případně se obětovat pro její záchranu.
Jacquot natáčel v reálném prostředí královského zámku a plně
zužitkoval majestátnost jeho prostorů. Věrohodně postihl i
světelné podmínky, jež v něm kdysi panovaly, když evokoval
zešeřelé chodby i místnosti v mihotavém osvětlení svícemi.
Dbal i na historicky přesné postižení komunikačních rituálů,
bezpodmínečné poslušnosti, na mechanismus několikastupňové
podřízenosti.
Snímek obsahuje oslovující okamžiky. Jsou to Sidoniny
rozmluvy se stařičkým versailleským archivářem Moreauem (Michel
Robin), jenž ji nabádá k obezřetnosti i k tomu, aby se
zbavila závislosti na panstvu. Přiřadit lze leckdy napjaté
setkávání s královninými dvorními dámami, jejichž přezíravý
dohled hrdinka vnímá stále neliběji. Avšak za nejvýmluvnější
považuji noční sekvenci, kdy na chodbách zámku vrcholí
zmatek a nejistota – zvláště poté, co začne kolovat seznam
urozených lidí určených k popravě. Královna i její
milostenka se totiž ocitly na předních místech.
Sbohem, královno je důležitý příspěvek k poznání mentality
uplynulých věků, a aniž by se tvůrci uchylovali k žánrovým
klišé, nahlížejí do zmatečného nitra svých hrdinů. Zcela
potlačeny jsou jakékoli atraktivnější dějové atributy:
rozbíhající se revoluční události do Versailles pronikají
pouze zprostředkovaně, chybí jakékoli soubojové či jinak
dobrodružné zápletky. Jacquot se zamýšlí nad tím, jak
přelomovou dobu mohla vnímat ústřední hrdinka, jež se sice
vymaňuje z bezvýhradné poslušnosti a dospívá k ironicky
zkoumavému pohledu na dění ve svém okolí, avšak se svým
údělem se pokorně smiřuje.
Jan Jaroš, filmový publicista |
