|
|
 Alena
Wagnerová,
spisovatelka
O jednom slově
Kde se vzalo, tu se vzalo, najednou to slovo tady bylo:
nepřizpůsobivý. Kdo si je vymyslel a první použil, toho se
stěží dopátráme, mezitím se už stalo pevnou součástí našeho
slovníku a všichni víme, kdo nepřizpůsobiví jsou: Romové a
bezdomovci.
Jisté je jen to, že se to slovo v našem slovníku objevilo po
roce 1989, tedy právě s návratem demokracie a normalizační
totalitou už neomezovaných lidských práv. Ve starých
slovnících, například u Váši-Trávníčka, slovo nepřizpůsobivý
nenajdeme, uveden je zde jen jeho opak, přizpůsobivý s
rovnítkem schopný přizpůsobení. Z této definice ovšem
automaticky vyplývá, že nepřizpůsobivý schopný přizpůsobení
není, zatímco u přizpůsobivého tu jde o základní vlastnost,
přizpůsobivost, která mu umožňuje přizpůsobit se každé
změně, prostě všemu, což může mít pozitivní, ale i negativní
konotaci. A pokud si vzpomínám, za totality se mezi lidmi
přizpůsobivost nechápala právě jako dobrá vlastnost.
Poněkud jiný význam by ovšem toto slovo dostalo, kdybychom
mu dali jinou koncovku, a přizpůsobivý změnili na
přizpůsobený. To by znamenalo, že člověk prostě volil
možnost, která mu umožnila slušné přežití, aniž by byl
příliš přizpůsobivý. Zatímco slovo přizpůsobivý má v sobě
zárodek morálního hodnocení, pak přizpůsobený je neutrální,
popisné. Místo nepřizpůsobivosti jako nezměnitelného
charakterového přídomku, který určitou skupinu lidí bez
rozlišování, jako kdyby tu nešlo o jednotlivce s různými
osudy, stigmatizuje a hází do jednoho koše setrvalého a
nezměnitelného stavu, by se tu už použitím jiného slova
otevírala možnost jiného chápání a tázání, o jaké
nepřizpůsobení a vůči čemu tu jde. Protože nepřizpůsobivost
se vždycky vztahuje k normám, které si společnost dává, nebo
které jí někdo dá a společnost je přijme. Kolik
společenských skupin už v evropské historii neplatilo za
nepřizpůsobivé, jako dnes u nás Romové a bezdomovci, i když
se pro jejich nepřizpůsobivost a rušení daných pořádků
volila jiná slova? Jen namátkou: protestanti, katolíci,
novokřtěnci, Židé, antifašisté, za protektorátu odbojáři,
kteří se „nepřizpůsobili“ zákonům a nařízením nastaveným
nacistickou mocí.
Nepřizpůsobiví byli samozřejmě i za socialismu, tehdy se jim
ale neříkalo nepřizpůsobiví, ale nepřátelé socialismu, oni
sami si říkali disidenti. Takovými nepřizpůsobivými z
hlediska starého režimu byli i všichni signatáří Charty 77 a
podle toho se s nimi také zacházelo. Romové byli tehdy
Romové nebo cikáni a většinou, alespoň v českých zemích,
pracovali, protože práci měli a pracovat v rámci tvrdé
asimilační politiky, jejíž následky působí dodnes, také
museli. A bezdomovci tehdy nebyli. I v tom starý režim
selhal. Protože dnes, v demokracii, nepřizpůsobivé máme.
Jsou to Romové a nově vzniklá skupina bezdomovců, s nimiž se
člověk dřív setkával při návštěvě Paříže, kde clochards
patřili k jejímu koloritu. A nikdo nepřišel na to, že by se
z Paříže měli vystěhovat. To napadlo teprve u nás neslavně
známé Věci veřejné a v posledních komunálních volbách v
Praze některé kandidáty, bohužel i sociálně demokratické.
Jistě, bezdomovci nepatří právě k příjemným obyvatelům
Prahy. Jsou většinou špinaví, zanedbaní, dělají nepořádek,
občas něco ukradnou, žijí, jak se oficiálně říká, na úkor
nás ostatních, přizpůsobivých. Jako velmi přizpůsobiví novým
poměrům a možnostem se ovšem ukázali i všichni ti tuneláři a
korupčníci, ti, kteří ke svému prospěchu využili kuponovou
privatizaci, všichni, co už léta rozkrádají náš stát. A ti
že nežijí na úkor nás všech? Řada lidí to ale považuje za
normální nebo alespoň nezměnitelné. A často je pro jejich
„šikovnost“ a blahobyt dokonce obdivuje, jako kdyby úspěch
byla morální kategorie. Nepřizpůsobiví je ale ruší. Jenže
resocializovat zbohatlíky a zákony omezit jejich rejdy je
daleko obtížnější než resocializovat bezdomovce. Na to stačí
pár sprch, důstojné ubytování a práce, kterou by se mohli
uživit. |
