|
|
Strach z konce světa je naší součástí
Apokalypsa, konec civilizace, život na Zemi po globální
katastrofě – to je oblíbený námět různých velkolepých
filmových produkcí. Polská prozaička Olga Tokarczuková jej
pojednala v komorní rozhlasové hře o několika málo
postavách, které „poslední dny lidstva“ prožívají dost
poklidně a odevzdaně. Ani tváří v tvář celosvětovému kolapsu
se nedovedou vymanit z každodenních banalit a malicherností.
Hra s názvem Dočasná havárie vznikla exkluzivně pro Český
rozhlas a byla to první autorčina zkušenost s psaním pro
rozhlas. V úterý 25. listopadu ve 21.30 hru odvysílá Český
rozhlas Vltava.
Bylo obtížné opustit prózu a vystihnout potřeby jiného média
a žánru?
Ano, musím přiznat, že to byl velmi těžký úkol. Jsem
vizuální typ a myslím v obrazech. Při psaní se snažím
jazykovými prostředky vytvářet scény a obrazy, všechno je to
neobyčejně vizuální, ale využívám bohatství jazyka. Zatímco
tady jsem se musela přeladit na nějakou jinou frekvenci a s
jazykem zacházet zdrženlivěji a funkčněji, protože hra by se
mohla lehce přehlušit.
S jak detailní představou o postavách, ději a celku jste
začala psát?
Hra dost volně navazuje na jednu mou povídku, kterou
považuji stále za nedokončenou. Ten nápad mě sužoval a
neustále se vracel. První verze byla náčrtem psychologické
situace, v jaké se mí hrdinové ocitli. Víc než samotný děj
mě zajímal jejich vzájemný vztah, psychologie toho vztahu.
Během práce nad textem se objevilo víc postav a samotný děj
získával na aktuálnosti.
Hlavními postavami hry jsou dva staří manželé, jejichž vztah
je po letech poznamenaný vzájemnou alergií, ale i velkou
závislostí. Měla jste pro ně ve svém okolí nějaký předobraz?
Mohu přiznat, že ano. Podobné manželství jsem viděla
zblízka. Ta směsice lásky a nenávisti, oddanosti a pohrdání,
ten druh nepřetržité občanské války – to je situace
emocionálně neobyčejně namáhavá a spotřebovávající spoustu
energie.
Na začátku hry se s hrdiny dozvídáme, že svět postihla blíže
neurčená havárie, jejíž závažnost, rozsah a důsledky
postupně zjišťujeme spolu s nimi v průběhu hry. Přitom děj
není situovaný do budoucnosti, vaše hra by se mohla začít
odehrávat rovnou zítra. Myslíte, že naše civilizace stojí na
pokraji svého konce?
Ne, to si nemyslím, ale strach z konce světa je jednou z
nejhlouběji zakořeněných součástí lidské psychiky. Kdysi v
minulosti měl náboženské zabarvení a byl interpretován jako
Apokalypsa či Poslední soud. Vzpomeňme na obrazy Posledního
soudu a na dojem, jaký v nás vyvolávají. Já osobně si dobře
pamatuji nádherný Memlingův triptych, a právě tento obraz,
nebo jeho reprodukce, se objeví i ve hře. Chtěla jsem ale
spíš ukázat, jak by taková apokalyptická doba byla prožívána
dnes, v postreligijní společnosti, nespojené už hlouběji s
žádným náboženstvím. Zajímalo mě, jak se současný takzvaný
obyčejný člověk bude chovat tváří v tvář neurčitému
totálnímu ohrožení.
Může pomyšlení na vlastní konec člověku pomoci najít
ztracenou důstojnost nebo smysl existence?
Přála bych si, kdyby taková úvaha posluchačům naskočila po
vyslechnutí hry. Možná by to mohlo být takové cvičení mysli
– „Co kdyby tento den byl posledním dnem tvého života?“
Chovali bychom se stejně jako obyčejně? Nebo bychom se
pokoušeli dohnat veškerá opomenutí, napravit křivdy? Po
celou dobu nad námi visí konec – jednotlivá, individuální
smrt, jejíž hodinu přece nikdo neznáme. Dnes je také stále
více možný zánik celé lidské civilizace. To není vůbec sci-fi,
nýbrž předpovědi vědců – jedná se především o stále
dramatičtější změny klimatu, ale také o nestabilní,
nepředvídatelnou politickou situaci ve světě po řadě let
relativního klidu.
Renata Venclová, dramaturgyně
Foto Tomáš Vodňanský |
