Číslo 48 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Terezou Vilišovou.

Tereza Vilišová, herečka

Vaše dětství a dospívání je spojeno s Ostravou. Co pro vás toto město znamená?

V dětství a dospívání jsem Ostravu moc neřešila, prostě jsem tady žila a charakter města jsem si příliš neuvědomovala. Všechny zážitky mám spíš spojené s lidmi. Kultury tady bylo dost, do hor taky blízko. Útočištěm mi byl a pořád je náš rodinný dům s velkou zahradou.

Jak vidíte Ostavu dnes?

Uvědomuji si, že Ostrava je městem, ve kterém není jednoduché žít. Vadí mi, že se tady v zimních měsících nedá dýchat, že i na jaře a v létě Ostrava páchne. Vadí mi, že město nemá jako svou prioritu zlepšování těch nejzákladnějších a nejpalčivějších problémů, jako je například potřeba dýchat kvalitní vzduch. Nelíbí se mi obchodní centrum Karolina – ani architektonicky, ani že se centrem dění města stal právě obchodní dům. Střed města kolem náměstí se vylidňuje, lidé tam o víkendu nebo večer netráví čas. Myslím, že by Ostrava potřebovala více ploch, kde by lidé mohli aktivně – i s dětmi – trávit čas, nikoliv jen nakupováním. Ostravu tedy spíše vnímám přes lidi – žije tady mnoho takových, kteří svou jedinečností a kreativitou kolem sebe tvoří takové malé ostrůvky naděje.

Čím vás ovlivnili rodiče?

Miluji svoji rodinu. Narodila jsem se do velké a rozvětvené rodiny, je nás mnoho, jsme takoví „Hujerovi“. Když máme rodinnou oslavu, vždy je to hezky hlučné a divoké, zpívá se, mluví jeden přes druhého, všude je plno dobrého jídla a smíchu. Rádi se setkáváme. S rodiči, bratrem i ostatními nejbližšími máme nádherné vztahy. A neberu to jako samozřejmost.

Jak jste trávila školní léta?

Na základní škole jsem chodila docela často do lidušky na flétnu a posléze na trubku a do jiné lidušky do dramaťáku, kde jsme měli hereckou skupinu Žebřík. To bylo takové první seznamování se s divadlem. Nazkoušeli jsme Molierovy Směšné preciozky a tehdy jsem si poprvé zkusila hrát před publikem, ač je tvořili „jen“ fandící rodiče. Rozhlas jsem v té době moc neposlouchala, spíš jsem objevovala se starším bratrem hudbu a hudební kluby v Ostravě.

Jste prý velká čtenářka...

Četla jsem povinnou četbu a čtení mě už tehdy dost bavilo, takže pro mě nebylo příliš povinné, spíš radostné. Teta Marie, která učí český a ruský jazyk, mi pomáhala vybírat knihy, které by mě mohly bavit, a uvědomuji si, že díky ní jsem pochopila, že na každou knihu je potřeba ten správný věk, aby si člověk mohl její výpověď pořádně vychutnat. Snažila se vybírat knihy, které mě osloví, obohatí a posunou mé vnímání literatury. Často mi třeba říkala, ať si na některou knihu ještě chvilku počkám, že si ji pak užiji víc. Doteď se s ní radím, co číst.

Čím si vás získalo herectví? Měla jste tehdy nějaký vzor?

Po základní škole jsem toužila jít na konzervatoř, ale rodiče mi to naštěstí rozmluvili. Doporučili mi, ať vystuduji střední školu, která mi dá širší základ. Tak jsem studovala jazykové gymnázium v Ostravě-Porubě, které bylo skvělé. Jazyky mě bavily a navíc tam byli báječní učitelé, kteří s námi každý rok jezdili na festival amatérských divadel do Valašského Meziříčí. Tam jsem propadla Dekadentnímu divadlu Beruška a jeho improvizovaným představením. Shodou okolností v té době otvírala soukromé herecké studio MASH paní Milena Asmanová, kam jsem se dostala. Nikdy jsem ale neměla takový vzor, abych jej toužila kopírovat. Spíš mě určití lidé v detailech inspirovali a ty detaily jsem si ukládala do sebe. Pamatuji si, že jsem jedno období nesmírně obdivovala herečku Terezu Bebarovou. Líbila se mi ve všech rolích, fascinovala mě i tím, že skvěle tančila a zpívala, přála jsem si také být takhle všestranná. A pak samozřejmě Apolenka Veldová, ta mě na jevišti bavila vždy. Mluvím v minulém čase, protože to byly doby, kdy jsem na gymnáziu trávila skoro každý večer v divadle.

Které osobnosti na vás měly největší vliv během studia na DAMU?

Mrzí mě, že jsem se na DAMU nesetkala s Jarkou Šiktancovou a Borisem Rösnerem. S paní Šiktancovou se nicméně občas vídám a naše „sdílení divadelních zážitků u kávy“ beru jako výbornou školu formou diskuse. Hodně vzpomínám na Janu Hlaváčovou.

Jak jste se dostala na scénu olomouckého divadla? Co jste od „oblastních prken“ očekávala?

Rozesílala jsem po divadlech svůj životopis a byla jsem zvědavá, zda mi někdo odpoví. Z Olomouce mě pozvali na konkurz a poté mi nabídli angažmá. Srdce mě táhlo do Prahy, ale byla jsem vděčná, že mám práci. Myslím, že pro mladého a nezkušeného herce je angažmá na oblasti vynikající zkušenost. Jednak má šanci se „vyhrát“ a taky díky praxi názorově vyzrát. Škola je sice fajn, ale jen v praxi poznáte, co vám vyhovuje a co není vaše cesta. A co jsem očekávala? Já jsem si spíš přála, ať obstojím.

Vzpomínáte si ještě na svou první roli v Olomouci?

Na první roli v prvním angažmá zapomenout nelze. Byla to Ifigenie z Ifigenie v Aulidě. Když si ale to představení zpětně vybavím, dost se za svůj výkon stydím. S rolí jsem se potrápila, ale všichni okolo mě podporovali. Z olomoucké éry vzpomínám nejraději – jednoznačně a bez přemýšlení – na roli Guinevry v Merlinovi v režii Jana Mikuláška.

Zkusila jste si v Olomouci také práci v rozhlasovém studiu?

První rozhlasovou práci mi dal režisér Michal Bureš právě v Olomouci. S ním jsem pak také nejčastěji v Olomouci pracovala. Vše bylo pro mě nové, ale velmi inspirativní. Koncentraci na hlasový projev jsem si hned zamilovala. Michal mi dal důvěru a taky trpělivě vysvětloval detaily práce s mikrofonem. Bylo to krásné osvěžení po zkoušení v divadle. Myslím, že mám docela slušnou techniku řeči, a on mi právě připomínal, ať zapomenu na techniku a soustředím se na výraz a význam textu a podtextu, že techniku mám přirozeně danou. Dodnes se občas s Michalem Burešem u mikrofonu setkám.

Po dvou letech jste z Olomouce odešla do Ostravy. Považovala jste to za „cestu vzhůru“, nebo jen za další zastávku?

Nabídku jsem dostala od Jana Mikuláška, který je pro mě dodnes nejzásadnějším člověkem na mé cestě divadlem. To, že si mě vybral do souboru režisér, jehož inscenace jsem zbožňovala a jehož styl práce při přípravě inscenace mě naprosto fascinoval, a že jsem mohla jít do komorního divadla, které nabízelo razantnější dramaturgický plán, bylo pro mě opravdu krokem vpřed. A splněným snem.

V Divadle Petra Bezruče působíte již devět let. Zahrála jste si zde velké role. Hrajete raději v klasice, nebo v moderních hrách?

Já to tak nedělím. Důležité je pro mě téma inscenace a režisér. Mám ráda pestrost a různorodost. A takový byl i repertoár u Bezručů. Navíc Bezruči vždy zvali ke spolupráci zajímavé režiséry, takže mohu říct, že za těch devět let jsem se setkala s mnoha režiséry a režisérkami, se kterými jsem si přála se setkat.

Proč jste se začala vedle divadla věnovat „zdravotnímu klaunství“? Postrádala jste snad v hereckých nabídkách humorné role?

Dlouhou dobu jsem pociťovala potřebu dělat vedle herectví ještě něco, co by mělo větší přesah a smysl. A pak se objevila možnost pracovat pro Zdravotního klauna o.p.s. Šla jsem na náročný konkurz a vzali mě. Uvědomila jsem si, že je to přesně to, po čem jsem podvědomě a dlouho toužila. Takže už sedm let nejsem jen herečka, ale také Zdravotní klaunka. Obě profese jsou pro mě rovnocenné a naplňující.

Už byla řeč o režisérovi Janu Mikuláškovi. On vám nenabídl jednoduché role...

Všechny byly mimořádné, výjimečné a bylo velmi náročné je nazkoušet, ale každé z těch hledání stálo za to. Každou roli jsem pak milovala a těšila se na večery, kdy si je užiji. Nejde jen o role, ale také o to, že mě práce s Janem Mikuláškem baví, protože on vytváří inscenace jako celky, v nichž je člověku dobře. Někdy máte roli v inscenaci, které úplně nevěříte, což se mi s Janem Mikuláškem nikdy nestalo. Pod jeho vedením jsem si zahrála Taťánu v Evženu Oněginovi, Isabelu ve hře Na větrné hůrce, Hedviku v Divoké kachně a Mášu ve Třech sestrách. Všechno to byla skvělá představení.

Pracujete i v ostravském rozhlase?

V posledním roce mi přibylo rozhlasových nabídek, což mě opravdu velmi těší. Za nejtěžší považuji vždy četbu poezie. Nejčerstvější a asi také zatím nejnáročnější natáčení jsem zažila letos v červnu, když jsme pět dní natáčeli Můj romantický příběh. Jsem zvědavá na výsledek.

V pouhých třiatřiceti letech se pyšníte řadou ocenění – dvakrát širší nominace na Cenu Thálie, Cena Alfréda Radoka, Cena Thálie 2013. Co přičítáte takové přehršli významných cen?

Nevím, co na to říct. To byste se asi musel zeptat v obou komisích, které nominují a ceny udělují.

V posledních letech slaví nejširší ostravská divadelní scéna (Bezruči, Aréna, Moravskoslezské národní atd.) velké celostátní úspěchy. Těší vás to?

To víte, že mě to těší. V Ostravě se prostě dělá dobré divadlo!

Milan Švihálek, publicista

Foto Martin Straka