|
|
 Existuje přátelství mezi mužem a ženou?
Už hodně filmů zkoumalo, zda jsou mezi opačnými pohlavími
myslitelné čistě přátelské vztahy nebo zda je nakonec zahltí
sexuální tužby. Jen namátkou upozorním na tak pamětihodná
díla jako Když Harry potkal Sally nebo Čtyři svatby a jeden
pohřeb. Nejen jmenované komedie, ale nejnověji také Jeden
den (středa 26. listopadu, ČT2, 21.55) se opírají o
pravidelné, často i mnohaleté setkávání dvou důvěrných
kamarádů, muže a ženy, kteří si vzájemně svěřují a společně
řeší problémy, i ty nejintimnější.
Jeden den natočila dánská režisérka Lone Scherfigová v
Americe jako svůj první zámořský projekt, byť se odehrává v
Anglii, jen s občasnými výlety do Francie. Kdo zná její
předešlé, výrazně autorské a v rukopisu svébytné filmy
(Italština pro začátečníky, Wilbur se chce zabít), kde
uplatnila výrazně tragikomický náhled, splétající bizarní,
ale přitom jakýmsi člověčenstvím proteplený humor s
nenadálou morbiditou, bude zajisté překvapen. Vzniklo totiž
nezastřené melodrama. Není se ovšem čemu divit: jednak
adaptovala cizí scénář (sepsal jej David Nicholls), jednak
se musela podřídit očekávanému diváckému vkusu.
Hlavní role spolužáků z vysoké školy, Emmy a Extera, kteří
se setkávají pravidelně 15. července na výročí prvního
společného večírku, ztělesnily nynější hvězdičky amerického
filmového nebe – Anne Hathawayová a Jim Sturgess. Lépe
vychází Hathawayová, jež svou submisivní, obrýlenou a
podceňující se hrdinku, která přitom touží po uznání i
štěstí v lásce, obdařila opravdickou vděčností, s jakou
děkuje za chvilky rozptýlení a proražení samoty. Zato
Sturgessův Dexter, ať již v poloze sebevědomého zhýralce, u
něhož přece jen promžikne záchvěv svědomí, nebo jako
zkrachovalá, bolestínská veličina, se mnohem silněji
přidržuje žánrových klišé.
Emmě a Dexterovi vydrželo scházení po celá dvě desetiletí –
od roku 1988 až do současnosti. Jejich vztah přitom kolísal
mezi někdy až vynucovaným přátelstvím a jednou ztřeštěnými,
jindy vlezlými milostnými návrhy, někdy vyslovovanými ve
stavu ne střízlivém a soudném. Režisérka si pomáhá proměnami
dobových rekvizit, ať již jde o účesy, oblečení nebo třeba
komunikační přístroje, ale ještě významnější jsou průhledy
do sociálního postavení univerzitně vzdělaných lidí, jejichž
osudy i sebeuplatnění se leckdy zauzlují. Oba si musí projít
vzestupy i pády jak profesními, tak vztahovými, než si
uvědomí, co pro sebe vzájemně znamenají, než si Dexter začne
vážit docela obyčejného zázemí, jaké pro něho Emma
představuje.
Jan Jaroš, filmový publicista |
