|
|
 Sedmý
listopad
Ještě tři roky a bude to sto let od VŘSR, napadlo mě, když
jsem se probudil. (Pokud vám to už nic neříká, sedmého se
vždycky slavila Velká říjnová socialistická revoluce, která
ve skutečnosti vypukla až v listopadu, ale to teď nechme
stranou.) Navíc musím na předoperační odběr krve, sotva už
lezu, v nemocnici pomalu nedojdu od parkoviště k výtahu,
venku je mlha a já si budu muset vzít taxíka, abych se mohl
nechat vysadit až u vjezdu pro sanitky.
Zavolal jsem na taxislužbu: „Vyčkejte, prosím, jste
třiadvacátý v pořadí,“ oznámil mi automatický hlásek.
Zkrátka ráno jak se patří.
Nejlepší by bylo zalézt zpátky do postele a zaujmout pozici
mrtvého brouka, ale neudělal jsem to, naopak jsem se pustil
do boje s osudem. Vyhledal jsem jinou firmu a tam si bez
pořadí objednal odvoz. Přijel příjemný a kulturní řidič, po
cestě jsme probrali věci života a smrti, byl celkem
optimisticky naladěn a jediné, co mu vadilo, bylo, že
prezident mluví sprostě. I mlha se už zvedla a ostré
sluneční paprsky rozehrály barevné orgie na keřích a na
stromech. Podzim je noblesní, když se povede...
Ve špitále mě přivítala vlídná sestřička, paní doktorka mi
přeměřila tlak a zeptala se ohleduplně, na co zemřeli mí
rodiče. Když se pak nad mými papíry otázala, kolikátého
vlastně je, nadechl jsem se a zarecitoval verše Samuila
Maršaka, básníka mých školních let: „Rudou barvou dneska
září sedmička v mém kalendáři!“
Rozzářila se a spustila dlouhou báseň o Leninovi, jak nás
všechny spasil a co všechno pro nás udělal. Tu jsem neznal.
Mezitím mi sestřička jemně zavedla jehlu do žíly a já jsem
přidal svou vlastní historku, jak jsem před několika lety
poprvé v životě přijel do Moskvy a na Rudém náměstí měli v
mauzoleu u Lenina zavřeno. Skoro celé náměstí zabíral
dočasně vybudovaný pompézní fotbalový areál s trávníkem,
stánky a obrovskými reklamami, které by přebily všechno: FC
CHELSEA – MANCHESTER UNITED.
V ruském hlavním městě se zrovna hrálo finále fotbalové Ligy
mistrů, což tehdy byla jiná liga než ten nudný mrtvý
diktátor!
Vlídná sestra mi ohleduplně zalepila a obvázala paži, a když
mi změřila tlak, měl jsem ho hodně nízký.
„Udělejte mu kávu,“ pravila paní doktorka, „ať nám tu někde
neomdlí.“ „A měla byste do ní kapku mléka?“ zeptal jsem se
drze, i když to mělo vyznít rozverně, a sestra za chvilku
přinesla napěněný hrnek vonícího nápoje jako od Itala.
Zatímco jsem si ji vychutnával, vyprávěla, že dřív občas
dělávaly na oddělení lidem s nízkým tlakem kávu pravidelně,
až se to rozkřiklo a chodil tam potom kdekdo jenom tak...
Ke kávě jsem obdržel rozpis potravin, které mi zvednou
hladinu železa v krvi, a nádavkem domácí úkol od paní
doktorky: „Doučte se tu básničku!“
„Mohl bych vám říct jinou? Z osmašedesátého si pamatuju
jednu od Karla Kryla,“ nabídl jsem se a hned spustil: „Už se
ten stálinskej pomník naklání / dopadá kamení k letenský
pláni / dopadá, dopadá furt / na jeho osobní kult!“
„Nádhera!“ loučila se se mnou lékařka. „Tak tuhle jsem
neznala...“
Přivolal jsem si dalšího normálního taxíkáře – byl to
vlastně rocker, který si touhle prací vydělával, aby měl
klid a nemusel dělat v hudbě kompromisy. Když jsem se
vybelhal z auta, neodjel hned, ale chvíli počkal, jestli
dojdu v pořádku ke dveřím bytu. Prý se to tak dělá v
Americe…
Život mi najednou připadal docela snesitelný. Když máte
kolem sebe slušné lidi, dá se přežít i sedmý listopad.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
