Číslo 42 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebníkem.
Adamem Viktorou.

Adam Viktora, hudebník

Popravdě nikoho takového neznám. Co se týče technického nebo historického hlediska, lze, když máte dost zvědavosti, získat během pár let velmi slušnou erudici. Je třeba poznat co nejvíce varhan, zorientovat se v problematice, tříbit si vkus, a hlavně si vypěstovat schopnost mít svůj vlastní názor. Tady jsme na abstraktním poli, kde je hranice mezi objektivním a subjektivním nepostřehnutelná. Objektivně můžete mít skvěle zpracovaný kvalitní materiál, správný tlak, chytré řešení, vynikající stav, ideální akustické podmínky, ale subjektivně vnímáte „tón o ničem“. Jindy narazíte na nahrubo otesaný odpadový materiál v otřesném stavu, dřevěné píšťaly sežrané červotočem, cínový mor v principálu, na potrhaných kovových píšťalách stopy po ladičových kombinačkách, děravé měchy, zlomené klávesy pedálnice, celá skříň včetně basových píšťal je pod vrstvou opálového laku žlutohnědé barvy – a ejhle, krása, až se vám začne tajit dech. Dříve jsem si myslel, že poznat to, co je u varhan krásné, jsem se naučil od svých učitelů, jejichž učitelé přes mnoho generací zpět byli žáky Bacha. Mám ale čím dál tím silnější pocit, že naučit se poznávat krásu v tomhle oboru nelze.

Zmínil jste Bacha, kterého si současníci cenili právě jako skvělého hráče a ještě lepšího znalce varhan. Změnilo se od jeho dob v té profesi něco podstatného?

Co se týče schopnosti poznat, zda varhany mohou plnit své pravé a vznešené poslání, nezměnilo se vůbec nic. Funkce varhan se ale zejména od 19. století postupně proměňuje, a tak je dnes běžné, že turistickou atrakcí se může stát kdejaký moderní křáp s pěti manuály jen díky své velikosti a ikonou varhanního interpretačního umění současnosti americký podivín v růžovém elastickém trikotu a bílých kozačkách.

Situace varhaníka je nesrovnatelná s jakýmkoli jiným instrumentalistou. Zatímco houslista se soustřeďuje na svůj výkon s důvěrně známým nástrojem, vy nejprve provede obhlídku klaviatury, pokusíte se dozvědět něco o akustice, poté svedete boj s rejstříky a pedály... Nenapadá mě jiné srovnání než s pozicí dirigenta, který předstupuje před stále nové orchestry.

To je velmi trefné srovnání, přesto je zde určitý rozdíl. Když se zahledíte do obsazení většiny českých barokních souborů, uvidíte vesměs stále stejné tváře jak mezi instrumentalisty, tak mezi zpěváky. Přesto jsou ale výkony jednotlivých kapel diametrálně odlišné. Jde především o dirigentův přístup. Ačkoliv je pro mne každý člen našeho souboru inspirativní hudební osobností, před jejímž uměním se s obdivem klaním, nemohu celkové pojetí podřídit jejich představám. Kdyby se měl dirigent řídit všemi názory svých hudebníků, nic kloudného bych dohromady nedal. S krásnými varhanami je to ale většinou docela jinak. I ty znějí sice pod rukama a nohama nejrůznějších varhaníků velmi odlišně, ale je to dáno spíše schopnostmi interpreta, nakolik těm či oněm varhanám porozuměl. Mívají totiž často tak silnou „osobnost“, že vnímavému varhaníkovi jasně napoví, jaké zacházení jim vyhovuje nejlépe. Jenom u nás máme kolem pěti tisíc varhan, takže čistě teoreticky existuje pro každé dílo pět tisíc interpretačních variant. Díky varhanám si uvědomuji, že svět hudební fantazie je nekonečný a záleží jen na člověku, do kterého nebe dohlédne.

Je o vás známo, že ač specialista na barokní hudbu, máte rád varhanní romantický repertoár. Proč?

Jako varhaník si vůbec nedovedu představit, že bych nehrál na romantické varhany, nebo že bych na ně hrál zpravidla něco jiného než romantický varhanní repertoár. Ani v Ensemble Inégal se neomezujeme jen na hudbu 17. a 18. století, věnujeme se i romantickému repertoáru, hudbě 20. století i hudbě soudobé. To vše se dá dělat jinak, nestejně – inégal…

V jednom rozhovoru pro Český rozhlas jste vzpomínal na sílu iniciačního zážitku při sledování Formanova filmu Amadeus. Právě ten rozhodl o tom, že jste se stal profesionálním hudebníkem. Ale s Mozartem se paradoxně míjíte...

Mozarta mám nesmírně rád, jeho hudba mě stále okouzluje, ale nemohu a ani nechci dělat všechno, nebo ještě hůře, od všeho trochu. Bohužel už i u nás se s velkým úspěchem zabydluje mainstream, který má na svém jídelníčku většinu hitů a nutno dodat i kasaštyků evropské „early music“ kuchyně. Ne že bych měl něco proti nejslavnějším dílům evropského baroka a klasicismu, ale myslím si, že chodit na barokní hity s „hvězdami“ a domnívat se, že tak lépe poznáme svět barokní hudby, je stejně naivní jako cucat lesněnky a myslet si, že se tak dozvíme něco o lese. (Mimochodem, autorem příměru s lesněnkami je Pavel Klusák, kterému tímto upřímně děkuji za poučný a vtipný rozhlasový pořad Co se týče kýče.)

Studoval jste konzervatoř v Plzni stejně jako Václav Luks. A stejně jako on tíhnete k poučené interpretaci hudby Jana Dismase Zelenky. Je to náhoda, anebo výsledek působení osvícených kantorů?

Hudebníků, kteří se věnují Zelenkovi, jsou dnes už doslova zástupy po celém světě a s konzervatoří v Plzni to nemá nic společného. Ke staré hudbě mě tam přivedla moje profesorka varhan, paní Jitka Chaloupková, a to jednak svou – tehdy v Čechách velmi neobvyklou a pokrokovou – vnímavostí k rozlišení různých stylů, ale i dobrým příkladem. Měla neobyčejný přehled, studovala archiválie, historické traktáty, spartovala a opisovala dobové materiály.

Jak je to vlastně s postavením Zelenky ve světě? Objevuje se jeho jméno mezi významnými evropskými barokního autory, anebo je to naše přání a zůstává spíše lokálním autorem – jako třeba „slovinský“ Gallus?

Zelenkovo jméno se objevuje mezi významnými evropskými barokními autory už od první poloviny 18. století. Sám Bach ho považoval za jednoho z nejlepších autorů své doby a dnes je o Zelenku ve světě enormní zájem. Před týdnem jsme se vrátili z Německa po trojím provedení Zelenkovy mše Missa Dei Filii, za pár dní odlétáme na turné do Belgie, Lucemburska a Francie. Jen co se týče Zelenkovy Missy Paschalis, kterou jsme uvedli ve známost na našem posledním CD, notové materiály k jejímu provedení si u nás za poslední půlrok objednaly soubory z Rakouska, Německa, Kanady a USA.

Propagaci Zelenkovy tvorby by jistě napomohl specializovaný Zelenka Festival, o kterém se letos v kuloárech hovořilo. Jak to s jeho přípravami vypadá?

Vše je již připraveno a první ročník Zelenka Festivalu Praha zahájíme v pražském Rudolfinu 13. října provedením fenomenální mše Missa Sanctissimae Trinitatis. Následovat budou další dva koncerty, a to 15. října ve Velkém sále Novoměstské radnice, kde zaznějí ve spolupráci s německým souborem Harmonie Universelle a jeho protagonisty Florianem Deuterem a Monicou Waisman Zelenkova orchestrální díla, zkomponovaná k příležitosti oslav korunovace Karla VI. českým králem roku 1723 v Praze. O den později, v den výročí Zelenkova křtu, zazní ve Velkopřevorském paláci na Malé Straně jedno z nejoriginálnějších děl komorního repertoáru, Zelenkovy triové sonáty, v podání anglického Ensemble Marsyas. Jejich uvedení právě v tento den je symbolické. Málokdo tuší, že na samém počátku znovuobjevení Zelenkova díla stála senzace, kterou v šedesátých letech minulého století způsobilo právě tištěné vydání Zelenkových triových sonát muzikologem Camillo Schönbaumem.

Jaké další autorské položky má nadcházející sezona?

Když se podívám do blízké budoucnosti, třetího listopadu uvedeme v Divadle Archa Americano, další z koncertů naší programové řady Music Visions, jejímž záměrem je spojení na první pohled neslučitelného. Letošní dramaturgie nabízí českou barokní hudbu, která se dostala v 18. století do Jižní Ameriky s jezuitskými misiemi, hudbu barokního Španělska, Latinské Ameriky, indiánských kultur a současně i českou premiéru 3. symfonie Phillipa Glasse. Připravujeme také například novodobou premiéru Loutny české Adama Václava Michny, kde posluchači poprvé uslyší toto slavné dílo díky nově nalezeným instrumentálním hlasům, dosud pokládaným za ztracené, ve zcela neznámé podobě.

Milan Pokorný

Foto archiv Adama Viktory