Číslo 42 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebníkem.
Adamem Viktorou.

365 mrtvých jako dní v roce

Druhá světová válka neskončila 8. května 1945. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. A nebyli to jen bývalí vězni či oběti pochodů smrti. Odplata za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. Lidé se mstili na Němcích. V Rovensku pod Troskami zůstaly ležet před školou více než tři stovky lidí – vojáků, civilistů, žen a dětí. Masakr připomíná dokument 365 mrtvých jako dní v roce (vysílá Čro Dvojka v neděli 19. října ve 22.00).
V kuchyni svého brněnského bytu sedí bělovlasý muž, ruce složené v klíně. O tom, co se v Rovensku tehdy v máji stalo, zpočátku mluvit nechtěl. Jsou to prý nepříjemné vzpomínky. Po několika týdnech ale nakonec na rozhovor přistoupil. Ovšem pouze pod podmínkou, že jeho jméno zůstane utajené. Události si vybavuje jasně, jako by se staly včera. „Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem samopal a začal jsem hlídat vězně.“ Starý muž je rovenský rodák. V květnu 1945 mu bylo sedmnáct a tehdy držel zbraň v ruce poprvé.

KRVAVÉ OSLAVY

Co se tehdy vlastně stalo? Desátého května 1945 vyhrávala na malém vydlážděném náměstí muzika, lidé slavili konec války, zpívali, tančili. Davem se proplétal Josef, dvacetiletý mladík. Před pár měsíci se vrátil z Říše z nuceného nasazení. „Najednou jsem viděl, jak vezou na korbě náklaďáku vojáky. Měli jen tílka, ruce nad hlavou a za nimi jelo auto s kulometem.“ To, co mladík viděl na náměstí, byla přibližně desítka zajatých esesmanů. V tu dobu už stál o pět set metrů dál před školou konvoj Němců, který se vracel odněkud ze Slezska. Tvořila ho padesátka vojáků wehrmachtu, zbytek byli civilisté, mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i sedmnáctiletý chlapec.
Esesmany odsoudil revoluční výbor k trestu smrti, který partyzáni okamžitě vykonali za školou. Jeden z odsouzených ale nechtěl čekat na jistou kulku do hlavy a podařilo se mu utéct. Při následné potyčce zastřelil velitele ruských partyzánů. Pak to začalo. „Rusové začali střílet do Němců, ti se snažili uprchnout, běželi i proti mně, a tak jsem začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili.“

Veřejné tajemství si obyvatelé Rovenska nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až Pavel Matys, který se do obce přistěhoval. V roce 1995 napsal do Rovenských listů rozsáhlý článek a ukončil ho slovy: „Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Mnoho pochopení u místních ale nenašel. „Když jsem vešel do hospody, ztichla,“ říká.

VÁLKA JE BUĎ, ANEBO

Masakr vyšetřovala po válce bezpečnost a existuje k tomu řada dokumentů. Jsou uschované v Národním archivu v krabici číslo 11151. Obsahují výpovědi svědků, které bezpečnost vyslechla na začátku padesátých let. Chtěla zjistit, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a kolik vojáků. Ministerstvo vnitra se totiž dohadovalo s ministerstvem obrany, kdo by se měl o masový hrob postarat. A to všechno pod tlakem Mezinárodního červeného kříže, který požadoval pietní označení hrobu.
Nezávisle na Pavlu Matysovi se o případ zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich ostatky vyzvednout, což se podařilo v roce 1998. Hrob pomáhal Němcům hledat rovenský rodák a bagrista Miroslav Kolář. „Hrob jsme hledali tři dny, rozryli jsme celé pole. Našli jsme tam i nádobí, dokonce jedny hodiny. Jiné cennosti ne. Byl to zvláštní pocit,“ říká.

Zvláštní to je pro každého, kdo válku nezažil a všechno zná jen z doslechu. To ale není případ několika posledních pamětníků, mezi něž patří i důchodkyně, která stojí za plotem rodinného domku. Na konci války jí bylo devět let. A jako mnoho lidí z Rovenska, ani ona nechce uvést své jméno. „V obci byli rádi, že se o tom nemluví, že to nikdo nevyšetřuje. Teprve po revoluci to začali cítit jako hanbu.“
Rovensko pod Troskami je malá obec, která leží v samém srdci Českého ráje. Za školou na hřišti si hrají děti. Pod svahem stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis Obětem druhé světové války. „Občas sem někdo přinese kytku. Myslím místní lidi,“ říká Kateřina Matysová, místní rodačka. Pracuje jako učitelka, knihovnice a také kronikářka. Napsala knihu, která mapuje historii obce od první republiky až do poválečných květnových dnů. O válečných událostech a o masakru vypráví žákům.
Divokou popravu v tomto půvabném kraji začala vyšetřovat policie v roce 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové případ odložilo jako promlčený. Uzavřený však není pro starého muže, který je posledním přímým svědkem a zároveň aktérem rovenského masakru. „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď, anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“

Ľubomír Smatana, Pavel Polák, reportéři ČRo Radiožurnál