|
|
Lze věřit i tomu, kdo se chová podezřele?
Špionážní romány Johna le Carré a filmy podle nich natočené
(naposledy jsme viděli thriller Jeden musí z kola ven) jsou
pravým opakem bondovek – téměř se v nich nevyskytují akční
scény ani maniakální zloduši, naopak je zaplňují všední lidé
vnímající zpravodajskou práci jako všední zaměstnání, v němž
sotva komu mohou věřit. Přesně takhle je utkán thriller
Nejhledanější muž.
Le Carré v románu poskytuje více prostoru záhadnému
čečensko-ruskému uprchlíku, kterým je muslim Issa Karpov (Grigorij
Dobrygin), jenž se nelegálně vynoří v Hamburku, i lidem,
kteří se vyskytnou v jeho blízkosti, ať již je to turecká
rodina, u níž nalezne přístřeší, německá právnička z
organizace pomáhající bezprizorným cizincům či anglický
bankéř.
Naproti tomu Režisér Anton Corbijn ve filmovém přepisu
zdůraznil náhled německé bezpečnostní složky, která
podezřelého cizince monitoruje a na rozdíl od nadřízených,
kteří by jej podle amerického vzoru nejraději zatkli,
upřednostňuje řekněme řízený dohled. Günthera Bachmanna,
šéfa této jednotky, ztělesnil naprosto domácky Philip
Seymour Hoffman, nedávno tragicky zesnulý herec, jenž
předvádí další uhrančivou studii muže zbaveného jakýchkoli
iluzí, ale přesto zcela pohlceného svým povoláním.
Jistěže některé nosné motivy jsou dosti přepjaté, i když
pochopíme důvod jejich vřazení. Avšak oceníme, že v popředí
se ocitá právě dnes citlivá otázka, zda vlastně každý muslim
není potenciální násilník.
Le Carré i Corbijn upozorňují na to, že je složité oddělit
důvodné podezření od prokázané skutečnosti, že dokonce v
témže člověku se mohou potkávat částečky dobra i zla, že
tentýž finanční vklad může dotovat charitu i terorismus.
Naléhavost vyznění zbytečně snižuje jedině to, že postavy se
protismyslně dorozumívají výhradně anglicky…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
