|
Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
O stolování
Před časem jsem jela ve vlaku směřujícím z Berlína přes
Prahu do Vídně s mladým mužem, který se celou cestu těšil,
jak po příjezdu do Vídně kolem půl deváté večer zasedne u
stolu se svými přáteli. Vracel se ze Spojených států, kde v
okruhu lidí, mezi nimiž se pohyboval, nezažil, že by si
lidé, kteří se chystali něco pojíst, sedli ke společnému
stolu. Každý si prostě, když přišel z práce nebo ze školy,
vzal něco z toho, co našel v ledničce nebo na sporáku a s
plným talířem se pak odsunul k televizi, počítači nebo někam
do kouta s novinami či knihou, a to i když se v kuchyni
náhodou sešlo několik členů rodiny. Podle mladého Vídeňana
se Američané dnes u společného stolu setkávají právě tak
jednou do roka v Den díkůvzdání s tradičním krocanem.
Podnícena touto zkušeností svého spolucestujícího jsem se
začala rozhlížet kolem sebe a zjistila jsem, že podobné
zlozvyky, tak tomu aspoň říkám já, se začínají rozmáhat i v
našem středoevropském pásmu. Znám řadu rodin, kde se její
členové s talířem plným jídla stahují do své „nory“. Že se u
nás za socialismu hlavním jídlem dne s růstem zaměstnanosti
žen a rozvojem závodních a školních jídelen stala večeře,
není třeba zmiňovat, rodiny se ale snažily se alespoň jednou
za den u stolu sejít.
Povědomí, že stůl, u něhož se setkáváme ke společnému jídlu,
je základním elementem rodinného života, takříkajíc součástí
rodinného příběhu – psycholog by řekl rodinné socializace –,
který si neseme životem a jenž má do jisté míry i svou
symbolickou stránku v dělení jídla jako daru země, tu tehdy
zřejmě ještě bylo. Vždyť i „kulatý stůl“, u něhož se dnes s
oblibou hledají řešení politických konfliktů, je od významu
stolu jako výrazu lidského společenství odvozen. A nesčetná
zobrazení Poslední večeře nám prostředkují společný stůl
jako součást evropské kulturní tradice. Ztrácející se význam
rodinného stolování znamená sníženou hladinu komunikace
uvnitř rodiny i schopnosti komunikovat vůbec. A psychologové
říkají, že manželé, kteří spolu nejedí, spolu ani pohlavně
nežijí.
Samoobslužné tendence se ovšem – bohužel – rozmáhají i v
pohostinství. Nic proti automatům, a že v hotelech ranní
bufet nahradil u stolu servírovanou nudnou snídani, je
příjemná změna. V příjemném chorvatském hotelu jsem ale
právě teď zažívala i večerní samoobsluhu, kdy si z linky s
připraveným výběrem jídel mohl každý vzít, co a kolik chtěl.
Výběr to byl zajímavý a podněcující zvědavost. Přímo
odpuzující bylo ale chování hostů – všech národností. Před
linkou s nabídkou jídel jako by se jich zmocnil strach, že
na ně nezbude, a oni se proměnili v nenasytné žravce, kteří
s talíři přetékajícími směsicí nejrůznějších jídel chvatně
obsazovali místa u stolů. Z večeře se stalo neklidné hemžení
anonymní masy. A já jsem začala toužit po prostřeném stole,
u něhož usedají pěkně oblečení hosté a u číšníka si vybírají
po jednom jídle z dané nabídky.
|