Číslo 31 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Miroslavem Krobotem.

 

 

 

 

 

Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka

O stolování

Před časem jsem jela ve vlaku směřujícím z Berlína přes Prahu do Vídně s mladým mužem, který se celou cestu těšil, jak po příjezdu do Vídně kolem půl deváté večer zasedne u stolu se svými přáteli. Vracel se ze Spojených států, kde v okruhu lidí, mezi nimiž se pohyboval, nezažil, že by si lidé, kteří se chystali něco pojíst, sedli ke společnému stolu. Každý si prostě, když přišel z práce nebo ze školy, vzal něco z toho, co našel v ledničce nebo na sporáku a s plným talířem se pak odsunul k televizi, počítači nebo někam do kouta s novinami či knihou, a to i když se v kuchyni náhodou sešlo několik členů rodiny. Podle mladého Vídeňana se Američané dnes u společného stolu setkávají právě tak jednou do roka v Den díkůvzdání s tradičním krocanem.
Podnícena touto zkušeností svého spolucestujícího jsem se začala rozhlížet kolem sebe a zjistila jsem, že podobné zlozvyky, tak tomu aspoň říkám já, se začínají rozmáhat i v našem středoevropském pásmu. Znám řadu rodin, kde se její členové s talířem plným jídla stahují do své „nory“. Že se u nás za socialismu hlavním jídlem dne s růstem zaměstnanosti žen a rozvojem závodních a školních jídelen stala večeře, není třeba zmiňovat, rodiny se ale snažily se alespoň jednou za den u stolu sejít.
Povědomí, že stůl, u něhož se setkáváme ke společnému jídlu, je základním elementem rodinného života, takříkajíc součástí rodinného příběhu – psycholog by řekl rodinné socializace –, který si neseme životem a jenž má do jisté míry i svou symbolickou stránku v dělení jídla jako daru země, tu tehdy zřejmě ještě bylo. Vždyť i „kulatý stůl“, u něhož se dnes s oblibou hledají řešení politických konfliktů, je od významu stolu jako výrazu lidského společenství odvozen. A nesčetná zobrazení Poslední večeře nám prostředkují společný stůl jako součást evropské kulturní tradice. Ztrácející se význam rodinného stolování znamená sníženou hladinu komunikace uvnitř rodiny i schopnosti komunikovat vůbec. A psychologové říkají, že manželé, kteří spolu nejedí, spolu ani pohlavně nežijí.
Samoobslužné tendence se ovšem – bohužel – rozmáhají i v pohostinství. Nic proti automatům, a že v hotelech ranní bufet nahradil u stolu servírovanou nudnou snídani, je příjemná změna. V příjemném chorvatském hotelu jsem ale právě teď zažívala i večerní samoobsluhu, kdy si z linky s připraveným výběrem jídel mohl každý vzít, co a kolik chtěl. Výběr to byl zajímavý a podněcující zvědavost. Přímo odpuzující bylo ale chování hostů – všech národností. Před linkou s nabídkou jídel jako by se jich zmocnil strach, že na ně nezbude, a oni se proměnili v nenasytné žravce, kteří s talíři přetékajícími směsicí nejrůznějších jídel chvatně obsazovali místa u stolů. Z večeře se stalo neklidné hemžení anonymní masy. A já jsem začala toužit po prostřeném stole, u něhož usedají pěkně oblečení hosté a u číšníka si vybírají po jednom jídle z dané nabídky.



  Rozhovor o literatuře
  Zpěvník Jana Buriana   
 
  Návraty
 
  věčně navztekaného mužíčka

  Dívejte se
 
  Srdce je v džungli
  Navštivte