|
|
 Rozhovor
o literatuře
O sečtělosti Islanďanů jsem nepochyboval ani v době, kdy
jsem se před lety chystal na ostrov poprvé. Udivovaly mě
statistické údaje o množství vydávaných časopisů a knih v
poměru na počet obyvatel nebo vyprávění o tom, jak si kdysi
sedláci z odlehlých koutů země objednávali rozličné čtivo,
které jim pak na koních přes ledovcové řeky neustále se
měnícími stezkami dopravovali pošťáci-hrdinové na koních.
Ostatně už ve středověku byla na Islandu gramotnost
povinná... Přesto jsem byl překvapen, když jsem poprvé
nocoval na islandském statku a mohl si prohlédnout rodinnou
knihovnu. V úpravných vydáních tam byly svazky pohádek, ság,
odborné literatury i moderní světové beletrie.
Když jsme pak na ostrově natáčeli s režisérem Pavlem
Kouteckým a zvukařem Michalem Houdkem dokument Islandská
paměť, strávili jsme dva dny v malé osadě Hali pod největším
evropským ledovcem Vatnajökull. Je to rodiště spisovatele
Tórberga Tórdarsona a dějiště jeho půvabné knihy Kameny
mluví. Spisovatel zemřel už v roce 1974, ale ve vesničce
dodnes žijí jeho příbuzní.
Ingibjörg, úctyhodná a neuvěřitelně vitální stará paní,
manželka spisovatelova synovce, nám celý den vyprávěla, jak
se dřív na takovém odlehlém místě žilo a co se změnilo.
Třeba o tom, jak do vesnice zavedli první telefonní linku,
jedinou pro všechny domácnosti, takže když někdo zavolal,
všichni v okolí zvedli sluchátko a poslouchali, co je u
sousedů nového. „Když tohle skončilo, nastala najednou
obrovská nuda,“ pravila Ingibjörg a pochlubila se památečním
telefonním přístrojem s klikou. Vzpomínala i na dětství – na
to, jak v době, kdy ještě nebyla tak velká, aby mohla s
ostatními v zimě doma pracovat, měla místo toho za úkol
ostatním předčítat ságy, pohádky, romány, návody i
recepty...
Po natáčení odjela naše tlumočnice a ve venkovském domě
zůstali jen čtyři lidé – hostitelka Ingibjörg, její o pár
let starší manžel a další manželský pár taktéž úctyhodného
věku. Nikdo z nich neovládal angličtinu a my tři, kteří jsme
přijali pozvání na večeři, jsme islandsky neuměli ani slovo.
Zdálo se, že nás čeká tichý večer.
Posadili jsme se ke stolu a hostitelka začala nosit na stůl.
Po chvíli přátelského mlčení se na mě starý muž sedící
naproti mně se zájmem zahleděl a zničehonic pravil:
„Kundera!“
Když jsme se z té nečekaně rozpoutané literární diskuse
vzpamatovali, pokusili jsme se myšlenku rozvinout.
Několikrát jsme zvedli obočí, zakývali hlavou či zamručeli,
načež jsem změnil téma a řekl:
„Laxness!“
Následovalo dlouhé pokyvování a souhlasné vzdychání a
bručení v islandštině i v češtině, ostatně rozsáhlé dílo
nositele Nobelovy ceny za literaturu si vyžadovalo
obšírnější debatu. Starý muž poté stočil řeč jinam a
prohlásil:
„Hašek!“
Bylo nám jasné, že nemyslí slavného hokejového brankáře;
Švejk je totiž na Islandu dost známá literární postava.
„Tórbergur Tórdarson!“ pronesl jsem zase já, abych uctil
památku velkého příbuzného našich hostitelů. Můj protějšek
se ovšem nedal zastavit a postupně se vytasil i s Čapkem a
Havlem. Tak plynul večer a já tehdy ve venkovské seknici na
jižním Islandu prožil jeden z nejzajímavějších rozhovorů o
literatuře...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
