Číslo 31 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Miroslavem Krobotem.

Miroslav Krobot, režisér a herec

Každé ocenění potěší. Ale projekce v Plzni byla spíš menší a půlka lidí v publiku byli porotci. Takže tam bych o nějaké zásadní odezvě nemluvil. Spíš míváme reakce od diváků, kteří chodí do našeho divadla. Nebo od hasičů.

Vážně?

Ano. Někteří mi během vysílání Čtvrté hvězdy psali, že se pokaždé modlí, aby nehořelo. Protože sedí u televize a koukají na náš hotýlek. Uznejte, to je příjemný.

To ano. Mimochodem, nenakopla vás cena k tomu, že byste napsali další díly? I když vím, že jste je neplánoval.

Ne. Podle mě je to vytěžený materiál, který se uzavřel dosaženou „čtvrtou hvězdou“. Není kam jít dál. Sice zpětně vidím určité chyby, třeba rytmické, takže bych se jich už uměl vyvarovat. Nebo si myslím, že jsme klidně mohli být ostřejší, prostor pro to byl. A my zůstali při zdi. Ale to jsou drobnosti. Obecně je to pro nás uzavřená věc. Byť se zajímavou zkušeností – třeba v produkčním modelu, kdy jsme vyráběli něco „na klíč“ a mohli se neomezeně připravovat: zkoušet, vymýšlet, dolaďovat. Navíc jsme od začátku věděli, pro koho přesně typově role píšeme a že herci z Dejvického jsou vynikajícím týmem, který se bude dobře doplňovat.

Obohatila práce na sitcomu nějak i samotný soubor?

Neřekl bych. Ale měli jsme zajímavé ohlasy zvenku. Krom těch pozitivních se na internetu nechali rozladěně slyšet někteří dejvičtí diváci, proč jsme do televizního žánru vlastně šli. Byl v tom znát určitý despekt. No, to holt patří k věci. Já to chápu tak, že jsme naopak rozšířili televizní nabídku – snad jiným, kvalitním typem humoru. A sledovanost byla vysloveně překvapivá, 950 tisíc diváků. To je myslím na tento žánr hodně slušné.

To určitě. Navíc jsem nepotkala nikoho, kdo by měl námitky.

Čekal jsem větší kontroverzi. Ale diváci náš humor veskrze přijali.

To je dobrá zpráva, zjevně na tom není televizní publikum se vkusem tak mizerně, jak to někdy vypadá.

Právě. Dramaturgové v České televizi navíc kvitovali fakt, že seriál oslovil věkovou skupinu, kterou se běžně zaujmout moc nedaří – od osmnácti do čtyřiceti let.

Do kin míří váš filmový režijní debut Díra u Hanušovic. Probíhalo natáčení podle vašeho očekávání, nebo vás na place přece jen něco zaskočilo?

Ani ne. Víte, měl jsem dvě možnosti: buď si něco o kameře, zvuku a střihu dopředu nastudovat, anebo se spolehnout na intuici. Zvolil jsem tu druhou. A když mi někdo říkal – ale to se dělá takhle, mohl jsem říct: hm, to nevím, já to cítím jinak. Nejméně mě bavilo čekání a opakování záběrů – vidět tutéž scénu třeba devětkrát. Zato práce ve střižně byla skvělá.

Takže nenastala situace, kdy byste byl v něčem nejistý, třeba ve způsobu snímání?

Ne. Obrazovou stránku jsem s kameramanem Honzou Střítežským dost probíral. Byli jsme v Jeseníkách týden před natáčením a dělali si jednotlivé záběry. Dělali jsme hodně klapek, ale ne moc záběrů. Film má asi dvě stě padesát střihů. Jsem z divadla vycvičený na přesnost, takže jsem neměl takové to „ještě si natočíme scénu z tohohle úhlu a z tohohle“... Prostě jsem udělal určitý záběr a s ním jsem počítal ve střižně. Nic navíc. Připouštím, že některé spolupracovníky jsem tím přiváděl na place k zoufalství.

Podstatné je, jestli vám pak ve střižně něco nechybělo…

Ne. Já měl svou představu a tu jsem realizoval. Když jsem přemýšlel o domácí tvorbě, uvědomil jsem si, že vždycky poznám, kdy jde o český film. Že je v něm spousta kamerových jízd a různých vizuálních experimentů. To já nechtěl. Jestli jste si všimla, není v našem filmu žádná jízda. A myslím, že na plátně nechybí. Naopak, Honza si s obrazem pohrál, udělal scény krásně výtvarně. Na to, že se točilo v parném létě, vyhlížejí některé záběry skoro mírně podzimně. To jsme chtěli. Stejně jako to, aby nefoukal vítr – aby celková nálada působila jakoby staticky, líně.

Herci se kvůli autenticitě museli učit místní nářečí, které není zrovna snadné. Co vám řekli, když jste to na ně poprvé vybalil?

Ještě před natáčením dostali ode mě namluvené cédéčko, aby se to naučili. Týden předtím navíc na místě bydleli, aby se sžili s prostředím a jazykem. Ivan Trojan si všiml zajímavé věci: říkal, že se musí naučit ten rytmus, který je diametrálně odlišný od pražské mluvy. Naučit se ho, aby byl přirozený, bylo asi stejně těžké jako nářečí samotné. Ale zvládli to.

Kdy vás poprvé napadlo, že zhmotníte na plátně život v Jeseníkách, kde to odmala důvěrně znáte?

Můj kamarád Lubomír Smékal je psycholog. Mě původně zajímalo téma stalkingu a přemlouval jsem ho, že o tom zkusíme něco napsat. Jemu se ale moc nechtělo, tak jsme začali hledat jinou látku – z prostředí, které oba známe. Jesenicko nás spojuje, jezdíme tam oba na své chalupy, pozorujeme lidi, kteří tam žijí, a jejich nesnadný způsob života. Luboš to pojmenoval jako „schopnost přežít“. Někdo to vzdá, odjede do města, jiný vydrží. Jako naše hrdinka Maruna.

Mají postavy reálné předobrazy?

Řada z nich ano.

To pozvolné vylidňování a mrtvolné „líno“, které prosakuje z vašeho filmu, vychází – předpokládám – z dané nálady místa. I bizarní lidské osudy. Nebo je realita ještě tvrdší?

Někdy ano. Ale mění se to vesnici od vesnice. Některé příběhy jsou až neuvěřitelné. Jedna naše postava je inspirována ženou, s níž žili společně na statku dva hodně jednoduší bratři. Jednou tam nastal jakýsi konflikt a oni ji v návalu vzteku zabili. Zahrabali ji do hnoje před barák. Kamarádka, která pracuje v Šumperku na prokuratuře, mi vyprávěla, jak přijeli policajti. Čtyři hodiny prohledávali statek, prolezli všechno, bráchové stáli celou dobu u toho hnoje a nebyli schopni se pohnout. Jako by ani nechápali, co se děje. Byli tam jak přimrazeni. Takže se docela obyčejně prozradili.

To je hotová studnice dramat…

Je. My chtěli ale v závěru určitou naději, protože i ta je na někde v reálu znát. Největší tragédií tamních vesnic je, že tam nezakopnete o investora. A o práci. Krom lesa a pole člověk nenarazí na jinou příležitost. Když chce chlap uživit rodinu, musí do města, což je často hodně daleko, a to se jim zas většinou nechce, bojí se o své blízké. Nechtějí cestovat tak daleko. Jistou šancí je cestovní ruch, ale to je spíš v začátcích.

Spisovatel Jaroslav Rudiš mi vyprávěl o speciálním průvodci po Slezském Semmeringu, který udělali pro chytré telefony. Díky této aplikaci si mohou zájemci projít a projet v Jeseníkách místa spojená s filmem Alois Nebel. Už funguje?

Myslím, že ano. Propojuje literární i filmové motivy a přidává nové příběhy. Ale hlavně funguje jako průvodce po místech, která jsou více či méně spojená s původní komiksovou předlohou Járy Rudiše a Jaromíra Švejdíka. Namlouval jsem pro jejich aplikaci jakýsi komentář, kdesi ve vápencové jeskyni, kde žijí netopýři. Promlouval jsem v tichu k netopýrům, byla to legrace... Člověk se zkrátka snaží, co to dá.

Jste úspěšný v divadle, filmu i televizi. Co dál? Budete pokoušet jiné horizonty?

Ne. Ale budu režírovat divadelní inscenaci ve Finsku. Dramatizaci filmového scénáře Najal jsem si vraha od Akiho Kaurismäkiho. Hráli jsme s Dejvickým divadlem v Tampere našeho Muže bez minulosti, a tak mi nabídli, jestli bych nechtěl režírovat jeho další věc. To mě potěšilo.

 Už znáte soubor, s nímž budete pracovat?

Ano. Byl jsem se tam podívat na pár jejich představení. Velikostí se blíží souboru v Hradci Králové. Ale pracují hodně jinak než my. Sázejí na pochmurnost a vážnost gesta. Způsob práce připomíná ruské divadlo. Bude to zajímavá zkušenost. Zvlášť když budeme zkoušet v zimních měsících – listopad, prosinec, leden. Ptali se mě, jak jsem na tom psychicky. Nejdřív jsem to nechápal. A pak mi došlo, že zima tam bude mnohem depresivnější než tady. Je to hodně vysoko na severu, počasí poměrně ponuré, málo světla, rychlý soumrak a skoro pořád tma. Bude to masakr.

Vemte si s sebou dost vodky...

Vezmu si nějakou práci. A knihy.

Tak alespoň ty veselejší...

No to rozhodně.

Mistr Kaurismaki bude přihlížet?

Ne. Ale povolil to. I když našeho Muže bez minulosti neviděl. A prý ho to mrzelo.

Kdy plánujete premiéru?

Na konec ledna. Když ty předchozí měsíce ustojím... Jsou tam prý i dobré běžkařské tratě, tak si vezmu také běžky.

Jana Podkalská, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 21. 7.