|
|
Šedesát tři dny a šedesát tři noci boje
První srpnový den si Polsko připomene významné výročí –
uplyne sedmdesát let od vypuknutí Varšavského povstání.
Události je zasvěcen i Páteční večer na stanici Vltava,
jehož autorům se přímo ve Varšavě podařilo získat unikátní
svědectví a autentický materiál.
Dne 31. července 1944 v podvečerních hodinách vydal vrchní
velitel povstalecké Zemské armády Tadeusz „Bór“ Komorowski
svým jednotkám stručný rozkaz: „Zítra v 17.00 zahájit ve
Varšavě operaci Bouře.“ Tato bojová iniciativa, která už
nějaký čas probíhala ve východních částech země, byla
posledním zoufalým pokusem polského podzemí uchránit svou
vlast před důsledky Stalinova plánu na poválečné uspořádání
Evropy. V sázce bylo jak uchování politické nezávislosti i
územní celistvosti Polska, tak osudy příslušníků Zemské
armády bojujících v partyzánské válce proti Hitlerovým
jednotkám. Příslušníky polské povstalecké armády totiž na
dobytých územích postupně zatýkala a odzbrojovala sovětská
tajná služba NKVD a na výběr měli buď pokračování v boji v
řadách polských armádních jednotek ovládaných komunisty,
nebo stalinský koncentrák.
Mezi Stalinem a Hitlerem
První den povstání však skončil drtivou porážkou povstalců.
Německé vedení se o jejich plánu předem dozvědělo od svých
konfidentů. Dobývání dobře opevněných strategických objektů
bylo nesmírně náročné, mimo jiné i proto, že povstalci
disponovali pouze ručními zbraněmi. Mezitím i sovětské
vedení, které ještě v polovině července 1944 prostřednictvím
Rádia Moskva vyzývalo obyvatele Varšavy k povstání, stačilo
změnit rétoriku a vůdce Zemské armády označilo za „hrstku
mocichtivých zločinců“. Rudá armáda opevněná na druhém břehu
Visly nechala město vykrvácet. Hrdinný boj povstalců proti
početné a dobře vyzbrojené německé přesile přesto trval
celých třiašedesát dnů. Kapitulaci vedení Zemské armády
podepsalo 2. října 1944.
Bilance byla úděsná a dodnes se v Polsku vedou spory o tom,
zda Varšavské povstání mělo vůbec nějaký smysl. Odhaduje se,
že během bojů padlo kolem šestnácti tisíc příslušníků Zemské
armády, kolem dvaceti tisíc bylo raněných, z toho pět tisíc
těžce. Do německého zajetí se jich dostalo kolem patnácti
tisíc. Počet obětí mezi civilním obyvatelstvem se odhaduje
na zhruba čtvrt milionu. Půl milionu obyvatel Varšavy muselo
opustit svůj domov. Nenávratné materiální škody utrpělo
město jako takové. Po porážce povstání vydal Hitler rozkaz,
aby Varšava byla „beze stop srovnána se zemí“. Zcela zničeno
bylo i její historické centrum včetně chrámů, historických
budov, po staletí shromažďovaných kolekcí soch, obrazů,
nábytku, knih a vzácných rukopisů. Žádné jiné město v Evropě
nebylo během druhé světové války zdevastováno tak
systematicky jako Varšava. Nebyl to pouze projev barbarství,
ale předem naplánovaný, vědomý akt totalitního sociálního
inženýrství.
Muzeum povstání
Výjimečnou institucí, která se v posledních letech snaží
velmi živě zpřítomňovat paměť povstání, je Muzeum
Varšavského povstání. Nejen samotnou interaktivní muzejní
expozicí, která je po celý rok plná návštěvníků, ale také
ediční, vědeckou a kulturní činností, ke které v poslední
době patří třeba podíl na vzniku strhujícího filmu mladého
režiséra Jana Komasy Varšavské povstání, sestaveného z
oživených dokumentárních záběrů.
Dariusz Gawin, historik a zástupce ředitele tohoto muzea,
připomíná, že povědomí o varšavském povstání se i díky
činnosti této instituce mění: „Například když na začátku
devadesátých let ve Varšavě promlouval německý prezident
Herzog, popletl si Varšavské povstání s povstáním ve
varšavském ghettu. Ta neznalost pramení mimo jiné i z toho,
co následovalo po válce. Komunisté zavírali povstalce do
vězení a dávali jim nálepku fašistů. Později se snažili
vymazat jakoukoli vzpomínku na povstání. Potřebovali nějakou
‚zakladatelskou lež‘. Takovou lží pro polské komunisty byla
Katyň a Varšavské povstání. O Katyni se nesmělo mluvit vůbec
a o povstání jen v tom smyslu, že se idealistická mládež
nechala zneužít pro zájmy buržoazní londýnské vlády.“
Podle Dariusze Gawina šlo na Západě do jisté míry i o pocit
viny – o to, že takový osud potkal město, které se jako
první postavilo Hitlerovi. A v jistém smyslu i o to, že šlo
rovněž o první město, které se postavilo Stalinovým plánům.
„My jsme se stali cenou, kterou Západ zaplatil Stalinovi za
pomoc v porážce nacismu. V roce 1944 se Varšava ocitla mezi
Hitlerem a Stalinem. I kdyby k povstání nedošlo a přišli
Sověti, Stalin by musel nějakým způsobem naši Zemskou armádu
zničit. Ve Varšavě bylo čtyřicet tisíc jejích příslušníků a
organizovaná struktura. Hitler ale nakonec Stalina tohoto
problému zbavil. Osud Varšavy a Polska v roce 1944 byl v
pravém smyslu toho slova tragický,“ dodává historik.
Smrt i naděje
Mottem varšavského muzea jsou výstižná slova Jana Stanisława
Jankowského, delegáta londýnské vlády pro území Polska,
která pronesl v roce 1944: „Chtěli jsme být svobodní a za tu
svobodu vděčit sami sobě.“ A právě z této perspektivy je
sestaven i rozhlasový Páteční večer, vysílaný ve výroční den
1. srpna ve 20.00 Natáčelo se letos na jaře přímo ve Varšavě
a autorům se podařilo shromáždit autentický materiál. O
svých dramatických zkušenostech z povstání, o životě se
smrtí i s nadějí, o bojích v ulicích, zachraňování raněných,
zvířecké surovosti Němců, o průlezech kanály i pohřbívání
mrtvých vypovídají tři bojovníci Varšavského povstání:
zdravotnice Wanda Grzeszkowiak-Tycer, skaut Jerzy Kaszprzak
a voják Zbigniew Rylski.
Jejich otevřené, sugestivní a syrové výpovědi a reflexe
doplní básně Tadeusze Gajcyho a Anny Swirszczyńské,
inspirované Varšavským povstáním. Básnířčiny verše
propůjčily celému komponovanému pořadu název: „Oplakáváme
šedesát tři dny a šedesát tři noci boje. A hodinu, kdy
všecko skončilo. Kdy místo, kde žilo milion lidí, stalo se
pustinou po milionu lidí...“
Miloš Doležal, Jaroslav Šubrt, autoři pořadu |
