Číslo 31 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Miroslavem Krobotem.

Milan Kruml, mediální analytik

Každý novinář se jako jednu z prvních věcí učí, že informace, kterou hodlá zveřejnit, je toho hodna teprve tehdy, pokud ji ověřil ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Tolik tedy teorie. V praxi se ovšem velmi často stává, že tento požadavek nelze stoprocentně naplnit. Někdy jednoduše onen další, na tom prvním nezávislý zdroj neexistuje, jindy sice ano, ale informaci interpretuje úplně jinak. V takovém případě je jedinou přijatelnou možností zveřejnit obě varianty a popsat, z jakých zdrojů byly získány. Ovšem někdy žádné varianty nejsou.
Letos v červnu se v zahraničních médiích objevila informace, že francouzská tisková agentura Agence France-Presse (AFP) hodlá koncem roku otevřít svou kancelář v hlavním městě Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) Pchjongjangu. Plány AFP vyvolaly kritickou diskusi na téma: Lze vůbec v severní Koreji dodržovat při práci novinářské standardy? Podobný krok už před dvěma lety učinila americká Associated Press (AP), a je tudíž zajímavé shrnout její zkušenosti.
Když AP své byro v jedné z nejtužších diktatur na světě otevírala, tvrdil její šéf Tom Curley, že to přispěje k lepšímu porozumění mezi oběma národy a že cílem pobočky je především přinášet ze severní Koreje objektivní informace. Řekl bych, že je to cíl, který zůstal i po dvou letech poměrně dost vzdálený, lépe řečeno lze jej tušit kdesi za horizontem, ale cesta k němu bude komplikovanější než putování pohádkových princů za zakletými princeznami.
Zpravodajství z KLDR není příliš časté, a pokud se už nějaké informace do světových médií dostanou, mají většinou nádech senzačnosti – o čistce mezi nejvyššími představiteli režimu pochybovat nelze, ta se dá vypozorovat z řady zdánlivě nesouvisejících událostí, ale například podrobnosti o způsobech poprav už musí brát čtenář s jistou rezervou. Možná jsou pravdivé, možná nikoliv. Ověřit to skutečně nejde.
Často používanou metodou bývá v zemích, jako je KLDR, sledování místních médií a analýza i těch zdánlivě nejbanálnějších informací. KLDR je v současnosti, co se týče svobody médií, na 179. místě ze 180 (poslední místo obsadila Eritrea). V médiích se objevují v podstatě pouze oficiální zprávy – informace zpracované agenturou KCNA. Drtivá většina z nich se týká návštěv Kim Čong-una na nejrůznějších místech, kde rozdává rady, jak pracovat lépe a radostněji. V pekárnách, kde doporučuje zaměstnancům nové metody pečení chleba, u vojáků, které motivuje k ještě větší ostražitosti před nepřítelem, nebo u rybářů, kterým radí, jak ulovit více ryb. Zbytek jsou oficiální sdělení, například kdy a kde se bude konat další manifestace za mír nebo proti nepřátelům. Zájemcům o alespoň nějaké jiné informace z izolované země doporučuji server Daily NK (má i anglickou verzi – dailynk.com/english/index.php).
Přesto připusťme možnost, že by se z KLDR daly získat nějaké zajímavé informace a reportáže, zachycující běžný život v zemi. I kdyby to byla pravda, jejich autenticitu nebude moci žádná agentura (a to ani AP, ani AFP) nijak ověřit. Důvod je prostý. Budou pro ni totiž pracovat pouze severokorejští novináři, které schválí režim. Je otázkou, zda to vůbec budou novináři, ale to už je méně podstatné.
Představitelé AP přesto tvrdí (například v článku How the AP Selected Its North Korea Reporter, který vyšel před dvěma roky v časopise The Wire), že se pobočka vyplatí. Je pravda, že nikdo jiný kancelář v Pchjongjangu nemá a nebýt v KLDR znamená, že svět bude mít ještě méně informací, než je tomu dnes. „Ale nestává se AP automaticky částí severokorejské propagandistické mašinerie?“ ptá se berlínský deník Der Tagesspiegel. Mluvčí AP Paul Colford je přesvědčený, že ne. Podle něj oba zaměstnanci AP v Pchjongjangu Pak Won-il a fotograf Kim Kwan-hjon pracují podle stejných standardů jako jiní zpravodajové agentury.
Oba jmenovaní už dodali řadu skutečně zajímavých příspěvků. Například exkluzivní zpravodajství o jednání mezi Washingtonem a Pchjongjangem o dohodě, na jejímž základě se KLDR vzdá obohacování uranu výměnou za dodávky potravin. Mohli se účastnit i vojenských manévrů. Bohužel nejsou k dispozici k rozhovorům, které by s nimi rádi udělali jejich kolegové z jiných zahraničních médií.
Podle vyjádření mluvčího německé tiskové agentury dpa Christiana Röwekampa svobodné zpravodajství ze severní Koreje není možné. To si ověřili i korespondenti agentury v Pekingu a Soulu, když se jim podařilo do KLDR dostat. Pokud se tam někdo pohybuje jako novinář, je neustále v doprovodu státem určených dohlížitelů. Hlavní město nesmí opustit bez žádosti, s jejímž vyřízením si úřady dávají dost načas a ne vždy ji schválí. Rozhovory s lidmi, kteří nejsou předem k tomuto účelu vybraní, nelze pořídit.
AP i AFP se tedy na jedné straně jako jediné na světě mohou chlubit tím, že mají svou pobočku i v Severní Koreji, na straně druhé se musejí spokojit s tím, co se režim uvolí jejich prostřednictvím pustit do světa. Možná ale mají pravdu, že se množství informací o KLDR tímto způsobem nejen zvýší, ale bude i zajímavější. Klad toho, že agentury „budou při tom“, ale znehodnocuje skutečnost, že bez skutečné kontroly práce svých zaměstnanců a možnosti určovat témata se tak současně vítaným způsobem rozšíří kanály, jimiž se severokorejská propaganda bude šířit do světa.