|
|
České stopy na Balkáně
 Sté
výročí sarajevského atentátu inspirovalo řadu tvůrců z
nejrůznějších oblastí. Aktuálně se k nim přiřadili i bývalý
balkánský zpravodaj Českého rozhlasu Martin Ježek se
serbistou Pavlem Trojanem, kteří ve vydavatelství
Radioservis vydali knihu Tak nám zabili Ferdinanda s
podtitulem Současné české stopy sarajevského atentátu.
S jakým záměrem jste k psaní přistupovali?
Především chceme ukázat současné Sarajevo. Snažíme se
skloubit dobu sarajevského atentátu na Františka Ferdinanda,
dobu rakousko-uherské okupace a potom současnost, která je s
tím vším nějakým způsobem propojena. Místní lidé jsou
vášniví a události z dějin prožívají. Pro jedny je Gavrilo
Princip hrdina, pro druhé je terorista – přitom jsou to
lidé, kteří bydlí v témže městě. Na tomhle vášnivém
prožívání historie, na té příjemné složitosti Balkánu se
dají stavět příběhy.
Jak jste přišel na nápad napsat tuhle knihu?
Když jsem loni byl sezonním zpravodajem Českého rozhlasu v
Chorvatsku, napadlo mě, že právě to stoleté výročí
sarajevského atentátu nám dává možnost ukázat, že vztahy
mezi českými zeměmi a tehdejší Bosnou byly na neuvěřitelně
vysoké úrovni. Byly mnohem vřelejší a vzájemnější, než jaké
jsou v současné době.
Je v Sarajevu hodně českých stop?
V Sarajevu je českých stop jako nikde jinde. Jedna kapitola
knížky se jmenuje České Sarajevo a není to vůbec nic
přehnaného. V Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině jsou dodnes
tisíce lidí, kteří se prohlašují za Čechy. Českých stop je
plno i ve Slovinsku nebo v Bulharsku.
Kniha je souborem reportáží stejně jako vaše první publikace
Křižovatka zvaná Balkán. Co máte rád na reportážním stylu?
Tahle kniha je žánrově pestřejší než ta předchozí, kde
reportáže vycházely z toho, co jsem natáčel jako stálý
zpravodaj Českého rozhlasu v Bělehradě. I tady líčím příběhy
reportážně, ale zařadil jsem i úryvky z deníků jednoho
českého četníka, který v Bosně a Hercegovině v době
rakousko-uherské okupace strávil šestnáct let. Spoluautor
Pavel Trojan popisuje, jak to dopadlo s Leopoldem Lojkou,
který řídil automobil arcivévody Ferdinanda ve chvíli
atentátu. Nakonec přichází průvodce současným Sarajevem – a
to není jen válečný Balkán. Proč mě reportáže baví? Rád je
prožívám. A Bosna a Hercegovina jsou země, ke kterým mám
vztah.
Kdy jste se o Balkán a vše, co s ním souvisí, začal zajímat?
Při studiu žurnalistiky jsem brzy zjistil, že být vzděláním
„jenom“ novinář není dostatečné. V té době jsem uměl docela
dobře německy a rozhodl jsem se, že budu studovat ještě
jeden jazyk. Tehdy jsem si na filozofické fakultě zapsal
srbský jazyk a literaturu. Nakonec jsem nedostudoval,
protože jsem dostal příležitost stát se stálým zpravodajem v
Bělehradě, ale ten vztah už se nikdy neztratil.
Čím vás Balkán fascinuje?
Baví mě balkánská gastronomie. Taky mě fascinuje jistý
chaos, který tam panuje. Na Balkáně se žije ze dne na den.
Co bude zítra, to se neplánuje ani neřeší. Fascinuje mě, že
si prostě sednete do kavárny, dáte si maličkaté kafíčko a
otočíte se zády ke zdi, abyste měli přehled, co se děje na
ulici. Na Balkáně se totiž žije na ulici.
Co bylo na psaní nejtěžší?
Když pracujete na Radiožurnálu v denním zpravodajství, jste
zvyklí dělat věci krátce a rychle. Nejtěžší je tudíž
soustředit se a začít psát tak, aby ty novinářské útvary
dostaly literární tvar. Bydlím blízko Nymburka a tam je
jedna kavárna, která mimochodem patří člověku z jihovýchodní
Evropy, což mi přišlo symbolické. V téhle jeho literární
kavárně jsem si vždycky otevřel počítač a psal jsem.
Linda Fořtová, publicistka
|
