|
|
 Návrat domů jen roznítí válečné šrámy
Karel Höger (1909–1977) by se 17. června dožil sto pěti let
a Česká televize k tomuto výročí nachystala přehlídku jeho
sice méně známých, ale nikoli méně významných filmů.
Převažují tituly natočené v těsně poválečném období, kdy
Höger teprve přesvědčoval o svém hereckém mistrovství: vedle
sci-fi Krakatit a psychologické detektivky Mrtvý mezi živými
je to zejména Návrat domů (ČT2, úterý 17. června, 21.45).
Režisér Martin Frič tento snímek natočil v roce 1948 a
věnoval jej složité osobní situaci vojáků, kteří bojovali
proti nacismu v zahraničí, ale po svém návratu do vlasti
často zjistili, že už nic není takové, jaké to bývalo před
válkou. Přesně v takové situaci se ocitá nadporučík Mareš.
Frič se zasloužil o zcivilnělý tvar vyprávění, postavený
především na tlumeném Högerově herectví, na bezmála
omluvných, jakoby ostýchavých gestech, s nimiž vstupuje do
polohlasných, téměř šeptaných rozmluv. Pro Mareše je
příznačná smířlivost, snad až jisté bolestínství. Odevzdaně
přijímá vše, s čím se setkává, zcela prost touhy cokoli
měnit, či dokonce se mstít. Může se dokonce zdát, že na
zpodobnění jedné zraněné duše navazuje o dvě desetiletí
později František Vláčil se sudetskou Adelheid. Ostatně do
Sudet je v závěru převelen i Mareš – a vnímá to jako svého
druhu vysvobození.
Autory filmu (a na scénáři spolupracovali tak rozdílní
umělci jako Leopold Lahola, jenž zvolil emigraci, a Ludvík
Toman, v době normalizace nechvalně známý vládce Barrandova)
zajímá konfrontace lidí s odlišnou minulostí – na jedné
straně bojovali se zbraní v ruce, na druhé straně nečinně a
ve strachu přežívali v protektorátu. Dotýkají se měšťácké
pohodlnosti a vychytralosti, jak se projevuje zejména v
postavách mondénních, nepříliš sympatických žen, ať již je
to vlezlá pokojská, či Marešova někdejší snoubenka. Naproti
tomu jímavě je postižen tragikomický stud starších manželů,
nastěhovaných v Marešově bytě – tato scéna patří k
dramaticky nejpůsobivějším.
Výrazný podíl na celkovém vyznění má zvuková složka
dokreslující těsně poválečné období, počínaje průběžnými
rozhlasovými výzvami k pomoci na různých hospodářských
úsecích přes hvízdání popěvku či táborový zpěv v ruském
ležení a konče orchestrálními skladbami (Škoda lásky).
Koncepce filmu zřejmě procházela vynucenými změnami: z
původní příslušnosti k západnímu odboji zůstal Marešovi jen
anglický průkaz totožnosti, zatímco jinak byl spjat s
ruskými vojsky, s nimiž přišel. Díkůvzdání ruským
osvoboditelům je ostatně tak čitelné, až někdy zastiňuje
psychologický portrét člověka, jehož teprve návrat do
rodných míst zdrtí připomínkou válečných hrůz.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
