|
|
Když
nastoupila Železná lady
Český rozhlas Plus odvysílá 9. května ve 20.10 v rámci cyklu
Archiv Plus pořad věnovaný bývalé britské premiérce Margaret
Thatcherové (1925–2013). Letos v květnu totiž uplyne
pětatřicet let od chvíle, kdy Thatcherová vstoupila do
pověstného sídla britských premiérů v čísle 10 na Downing
Street.
„To je nesympatická ženská,“ říkávala o Thatcherové moje
babička v osmdesátých letech. Britskou premiérku znala jen
ze Svobodného slova, tedy z novin, které odebíral dědeček,
ze zpravodajství naší televize a ještě z vysílání stanice
Praha, která v babiččině kuchyni hrála od rána do večera.
Jiné informace neměla – a tak není divu, že podlehla
dlouhodobé práci médií v tehdejším Československu, která
Thatcherovou vykreslovala jako zlou a hašteřivou válečnou
štváčku – a v žebříčku těch, které je třeba nenávidět, jí
patřilo čestné druhé místo, hned za americkým prezidentem –
ať už jím byl kdokoli – a před třetím, podobně nenáviděným
chilským generálem Augustem Pinochetem.
Kapitalismus s lidskou tváří
A právě až téměř nenávistná atmosféra dýchá i z rozhlasových
ukázek ze sedmdesátých a osmdesátých let, které jsou v
archivu Českého rozhlasu uloženy a dotýkají se Margaret
Thatcherové. Je nemožné sestavit z nich objektivní portrét
této pozoruhodné političky. Už proto, že tehdejší
Československý rozhlas si začal Thatcherové více všímat v
podstatě až ve chvíli, kdy se z vůdkyně konzervativní
opozice stala premiérkou.
Cesta Thatcherové do Downing Street je poučná proto, že
nešlo o raketovou kariéru, nýbrž o systematickou cestu
politikou – od té místní až po tu nejvyšší. Když se v květnu
1979 stala premiérkou, bylo jí padesát čtyři let. Dnes už si
málokdo vybaví, v jaké situaci Velkou Británii od labouristů
přebírala. Země procházela stagnací, státní podniky,
zaměstnávající třetinu pracovních sil, krachovaly. Odbory
přitom všemožně bránily jejich restrukturalizaci nebo
likvidaci. Výdaje vlády rostly, inflace se pohybovala kolem
osmnácti procent. Těch jedenáct let, po která Thatcherová
seděla v křesle premiérky, nebylo rozhodně jednoduchých – a
sami Britové nemají na její působení jednoznačný názor. Po
celou dobu vládnutí byla historicky nejméně oblíbenou
premiérkou a podle listu The Guardian označilo ještě v roce
2013 její vládu čtyřiatřicet procent Britů za špatnou a
padesát procent za dobrou.
Doba její vlády se občas popisuje jako „kapitalismus s
lidskou tváří“ – je to narážka na masivní rozprodávání
státních firem do majetku drobných akcionářů, často
zaměstnanců podniků. Stejně tak začal tehdy v Británii i
rozsáhlý prodej bytů do vlastnictví nájemníků. Ekonomická
situace přitom Británii nepřála, Thatcherová se potýkala s
masovými stávkami horníků a několika vlnami nárůstu a
poklesu nezaměstnanosti, s rasovými nepokoji i s památným
„černým čtvrtkem“ na burzách v říjnu 1987. Přičteme-li k
tomu její orientaci na USA a ostré vymezení proti celému
východnímu bloku, je jasné, že československé sdělovací
prostředky tuto ženu opravdu neměly rády. Projevovalo se to
především v nekonečných komentářích a poznámkách, šikovně
vkládaných do zpravodajských bloků, ve kterých byla líčena
jako žena vyvolávající „válečnou hysterii“ a jako zastánkyně
„britské koloniální politiky“. Každá sebemenší změna v její
vládě byla ihned vydávána za „těžkou krizi, otřásající
britskou politickou scénou“.
Zrada s úsměvem
Thatcherová se postarala o to, aby Velká Británie byla v
mezinárodní politice opět důležitým hráčem. Právě ona
americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi doporučila jednat
s málo okoukaným Michailem Gorbačovem. Ten přijel do Velké
Británie v prosinci 1984 v čele sovětské delegace ještě jako
číslo dvě v sovětské hierarchii a dalo se čekat, že po smrti
věčně nemocného Černěnka zaujme jeho místo. Thatcherová
během rozhovoru zjistila, že Gorbačov nebude jen další
Brežněv, Andropov nebo Černěnko – a Reaganovi doporučila,
aby se s Gorbačovem sešel, protože prý jde o člověka, „se
kterým je možné jednat“.
Coby výrazně pravicová politička podporovala Thatcherová
sice evropskou integraci, ale pouze pokud šlo o ekonomiku a
volný trh; myšlenky federalizace odmítala. Stejně opatrná
byla po pádu Berlínské zdi ve věci sjednocení Německa.
Spojence hledala v Gorbačovovi, který už měl ale v roce 1990
úplně jiné starosti s rozpadajícím se impériem. Sama
Thatcherová rok 1990 politicky také nepřežila. Na podzim už
byly její výhrady proti evropské integraci a její neustále
rozpočtové škrty pro konzervativce neúnosné – báli se, že
tato žena jim prohraje volby. Než by čekala na odvolání,
raději sama 28. listopadu 1990 odstoupila a přenechala post
Johnu Majorovi. Jednání své politické strany označila za
„zradu s úsměvem na tváři“.
Politika? Už nikdy...
Před časem propírala média zálibu Thatcherové v návštěvách
kadeřníka, za kterého neváhala utrácet neskutečné částky.
Každý má nějakou neřest. Podle svědectví spolupracovníků šlo
v jejím případě o pracovitou ženu, která spala většinou jen
čtyři hodiny denně, zbytek času pracovala… a od ostatních
čekala podobné nasazení.
V roce 1995 se Margaret Thatcherová svěřila novinám, že by
znovu do politiky nešla kvůli tomu, co to udělalo s její
rodinou – jediný, kdo ji bezvýhradně podporoval, byl manžel
Denis. Syn Mark si vysloužil pověst playboye a jeho
výstřelky a dopravní přestupky byly široce propírány tiskem,
dcera Carol se dokonce objevila v televizní reality show.
Obě děti navštěvovaly matku jen sporadicky. Možná je to
výsledek toho, co Thatcherová v dobách své největší slávy
řekla – že „domov je místo, kam chodíte, když nemáte nic
lepšího na práci“.
David Hertl, redaktor ČRo |
