|
|
Burton na houpačce
Tim Burton v Praze – to už je úspěch sám o sobě.
Retrospektiva světoznámého filmaře, který se věnuje také
kresbě, malbě, fotografii, designu, píše potrhlou poezii
anebo točí reklamu, má rozsah i záběr srovnatelný se
špičkovými přehlídkami, jaké jsou běžně k vidění v cizině:
ve Vídni, v Berlíně, v Paříži.
Úvodní divácké nadšení sice během prohlídky trochu opadne,
zejména kvůli způsobu práce „nezávislé kurátorky Jenny He“,
ale výsledek je stále vysoko nad laťkou zdejšího výstavního
provozu. Klobouk dolů, Galerie hlavního města Prahy!
 Do
dna
Výstava, která by si zasloužila pádnější titul než tuctový
popisek Tim Burton a jeho svět, je opravdu vyčerpávající. V
tom je její první slabina. Dvě patra Domu U Kamenného zvonu
zaplnilo více než pět set děl, zejména drobných a
drobnějších prací na papíře – Burton-výtvarník je totiž
především kreslíř. Rád skicuje, chytá tvary v rychlých,
nervních tazích, a tak mu nejvíc vyhovuje formát příručního
notesu. Akvarely, malby, fotografie, objekty a loutky hrají
spíš druhé housle. Kurátorka ale vsadila po americku na
maximalismus: nahnala do výstavních sálů všechno z mistrova
díla, co bylo po ruce. Juvenilie, nerealizované projekty,
varianty, neznámé práce.
Za tuhle snahu vyčerpat Burtona do dna platí ovšem divák – a
v důsledku autor sám. Kvantita nerovná se kvalita. Burton se
přece jen ve vyšší míře poněkud stereotypizuje, okouká,
nudí. A pak vstupní místnost, stylizovaná trochu v op-artovém,
přeludném duchu. Vzbuzuje velká očekávání, asi jako atrakce
na matějské pouti – jízda na horské dráze, zrcadlové
bludiště, strašidelný zámek, freak show. Jenže poté, co
divák vystoupá po schodišti do prvního patra, čeká ho
standardně krotká přehlídka: kresby na stěnách, objekty v
prostoru, občas jako kulisa rádobyděsivé zvuky zpoza
sádrokartonové zdi, sem tam blikající obrazovka. Prostě nic
nového pod sluncem. A přitom Burton hází kurátorce jednu
rukavici za druhou.
King a Kong
V průvodním letáku je umělec vydávaný za „největšího
surrealistického fantastu současnosti“. To je bohužel jen
další nálepka, která vede návštěvníka špatným směrem. Pokud
jde o styl, pak Burtonovy rané práce svědčí o prvotním vlivu
novinové karikatury a komiksu – médií, která mají ve
Spojených státech amerických, kde se autor před pětapadesáti
lety narodil, velmi silnou tradici. Později samozřejmě nasál
i vlivy odjinud, až se chce říct, že jeho výrazová paleta si
nezadá se samotným Josefem Váchalem; expresivní polohu,
koketující místy přímo s art brut, tedy se surovým uměním,
střídají melancholičtější rysy, blízké symbolismu nebo
dekadenci. Se surrealismem má Burton společného pramálo:
jeho fantazie totiž velmi šikovně balancují na hraně
populárního kýče a velkého umění. Je trochu spekulant. Ovšem
šikovný spekulant. A zábavný. Ostatně odtud jeho celosvětová
popularita.
Burtonův motivický, respektive tematický rejstřík pak
vychází přímo z klasických amerických hororů jako King Kong,
Frankenstein, Dracula, Zrůdy, ale i z novějších kusů, třeba
těch podle Stephena Kinga. Burton vyhmátl kolektivní neurózu
(euro)americké civilizace, zpracoval ji po svém způsobu a
naservíroval zpátky masovému publiku. Strach z neznámého, ať
se skrývá v říši mrtvých, ve vesmíru, v dávné minulosti
anebo v každém z nás, naporcoval přesně a okořenil černým
humorem, místy až patafyzického střihu.
Umění a kýč
Burtonovské panoptikum, kde se potkává anebo rovnou kříží
člověk se strojem, zvířetem, rostlinou nebo pohádkovou či
mytickou bytostí, našlo v gotickém Domě U Kamenného zvonu
prostory, které mu skvěle padnou. Škoda jen, že se projektu
nechopil kurátor jiného formátu než Jenny He, citlivější,
chápavější, invenčnější. Přesný záběr na stěžejní motivy,
nápaditější instalace, práce s diváckým očekáváním – tak by
se Tim Burton zhoupl rázem na pomyslné houpačce na stranu
vysokého umění. V aktuálním podání (výstava běží do 3.
srpna) na něj pasuje, bohužel, spíš ten populární kýč. Ale
dost rouhání: Díkybohu za něj.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto GHMP |
