Číslo 19 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s publicistou.
Pavlem Maurerem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

Poslední cyklista – na cestě do Terezína

Znáte onen hořký vtip, že za všechno mohou židi a cyklisté? A když se zeptáte, proč cyklisti, dopadne na vás vzápětí protidotaz: A proč židé? Smýšlení lidí je zkrátka leckdy iracionální, zejména v okamžicích hlubokých společenských krizí. Hnis antisemitismu se vyvalil třeba za takzvané druhé republiky, tedy na přelomu let 1938 a 1939, v době od přijetí mnichovské dohody po obsazení zbytku republiky nacistickým Německem.

Film, který v barevně ztišených, ba vybledlých odstínech nasnímal Ivo Popek, staví do popředí postavu Klárky, která jako by vůbec netušila, co se kolem ní děje, dokud se neocitne v Terezíně

Toho všeho se dotýkají scenárista Tomáš Töpfer a režisér Jiří Svoboda ve dvojdílném televizním snímku Poslední cyklista (ČT1, neděle 11. května, 20.00) , jehož první část ČT uvedla již před týdnem – a podivný název odkazuje právě na výše zmíněný vtip. Nositeli pohrdání, ba nepřátelství nejsou přitom nacisté, ale běžní Češi, kteří donedávna se svými židovskými sousedy (zde se středostavovskou rodinou úspěšného právníka) žili víceméně bezproblémově.
Jádro příběhu se ovšem nedotýká jen procesu, během něhož z dosavadních rovnoprávných občanů vznikají „podlidé“ nucení nosit žlutou hvězdu. Pozornost se soustředí zejména na otázku svědomí: bezdětní manželé adoptovali odloženou, již pokřtěnou holčičku Klárku (Barbora Vozková a poté Sabina Rojková). A museli pak řešit otázku, zda má trpět jen za příslušnost k židovské rodině.
První část zachycuje zejména dění na počátku protektorátu, druhá se soustředí na pobyt v terezínském ghettu, nechybí v ní ani rekonstrukce proslulého operního představení Brundibár. Zatímco první část neskrývá idyličnost zejména ve vylíčení rodinné soudržnosti, v druhé již kypí děs a narůstající bezmoc.
Film, který v barevně ztišených, ba vybledlých odstínech nasnímal Ivo Popek, staví do popředí postavu Klárky, která jako by vůbec netušila, co se kolem ní děje, dokud se neocitne v Terezíně. Také Klárčini adoptivní rodiče, nadoblačně ušlechtilé bytosti, které naivně věřily, „že západní spojenci to tak nenechají“, se stávají jakýmsi herecky unylým prototypem lidí, kteří smířeně a bez odporu vyčkávali věcí příštích.
Poslední cyklista (třebaže autoři asi netušili, že v meziválečném období auta jezdila vlevo a vlevo měla i volant!) potěší řadou nesporných kladů: za vyzvednutí stojí zejména Klárčina starosvětsky laskavá babička, kterou v mistrné miniatuře, zvláště pak skrze mnohovýznamové detaily tváře, ztvárnila Marta Vančurová. Právě tato postava, do značné míry nositelka náboženských tradic, jako jediná v rodině projevuje osobitou ráznost, projevující se na počátku v pochybách, zda bylo správné osvojit si „cizí“ dítě, nebo posléze třeba v pokusu s hledáním dívčiny biologické matky.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Poslední cyklista...  
  Dívejte se
 
  Burton na houpačce     
  Navštivte
 
  Když nastoupila Železná lady
  Téma