Číslo 14 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s šéfredaktorkou Rádia Junior.
Zorou Jandovou.

Zora Jandová,
šéfredaktorka Rádia Junior

Je to cena pro internetové stránky Rádia Junior, o které rozhodují profesionálové, toho si hodně vážím. Vlastně jsme dostali černé na bílém, že děti se na našich webových stránkách setkají s opravdovou kvalitou, že na ně nečíhá nebezpečí v nejrůznějších podobách. Snažíme se nejen o to, aby se neproklikaly někam, kde by se to jejich rodičům nelíbilo, ale také aby na ně neblikaly reklamy. Děti jsou totiž pro obchodníky snadný terč. I v tomhle ohledu jsou naše stránky bezpečné.

Veřejnoprávní rozhlas nabízí obecně prostředí bez reklam, to je jeho velká výhoda...

Proto si taky na něj přispíváme, abychom měli mediální prostředí, kam se nedostanou marketinkové a jiné triky. Ta cena poukazuje na jeden velký problém. S nástupem digitalizace se ukázalo, že rodiče už nemohou kontrolovat tak jako dřív, na co se jejich děti dívají a co poslouchají, a místo toho buď důvěřují, nebo nedůvěřují instituci jako celku. Já tuhle proměnu vidím na svých dcerách, mezi kterými je věkový rozdíl deset let. U té starší, dnes třiadvacetileté, jsem stíhala mít kontrolu nad tím, na co se dívá a co poslouchá, nad obsahem časopisů, videokazet nebo desek, které jsme jí koupili. U té mladší už není možné kontrolovat její „život na síti“. A tady se ukazuje důležitost značky. Český rozhlas dává rodičům jistotu, že pokud děti nechají s námi, neuškodíme jim, ba právě naopak.

Má Rádio Junior v Evropě srovnatelnou konkurenci?

Pokud mohu srovnávat, myslím, že naše internetové stránky jsou vizuálně jedinečné. Hlídám si, abychom šli nikoli cestou módních trendů, ale kvality. Když jsme dělali konkurz na podobu webu Rádia Junior pro větší děti a webíku pro předškoláky, přihlásili se mladíci, kteří nám nabízeli: My vám to uděláme tak, jak to mají v Americe, v Německu nebo jinde na světě, to bude super. Ale přesně to jsem nechtěla. Místo toho jsem říkala: Přineste mi něco, co vychází z naší vlastní tradice, a zároveň umožňuje dětem rozvíjet fantazii. Tvorba pro děti, to byla výkladní skříň českého umění. Naše knížky sbíraly ocenění na světových přehlídkách mimo jiné i tím, jak byly graficky připravené a jak krásné měly ilustrace. Na tom jsem vyrůstala a chci, aby dnešní děti měly podobnou možnost, jakou měla moje generace.

Mimochodem – postavičku maskota stanice, Ušouna Rušouna, jste nakreslila sama? Ptám se proto, že jste po mamince, výtvarnici ve studiu animovaných filmů, zdědila i výtvarný talent.

Řekla bych to takhle: jsem jeho duchovní matkou – vymyslela jsem si, jak se chová a vypadá, například že má veliké barevné anténové uši, protože anténa vysílá i přijímá a občas i trochu ruší. Konečnou podobu mu dala naše výtvarnice Bára Buchalová.

Proč zrovna skřítek Rušoun?

V rozhlase se odjakživa vyskytovaly nadpřirozené bytosti, stačí si vzpomenout na skřítka Hajaju, který s dětmi usíná už víc padesát let. Nedávno k němu přibyla víla Budínka, která s dětmi na Rádiu Junior vstává a stará se o ně dopoledne. Snažím se, aby tahle stanice byla zabydlená bytostmi, které do dětského světa patří, tedy i skřítky a strašidly, a aby s ní děti mohly prožívat své denní rituály, protože ty, jak víme, milují.

Například?

Už teď mi při našich výjezdech za posluchači dělá radost, že nás děti, a dokonce i dospělí zdraví říkankou, kterou se s nimi loučíme v závěru Klubu Rádia Junior na Dvojce: „Nezapomeňte, že na světě je krásně a že zítra zas je tu čas jen pro vás.“

Jak se programuje stanice pro děti od pěti do dvanácti let?

Před mým nástupem se vysílalo pouhých sedm hodin týdně a cílilo se hlavně na starší děti. První, co jsem udělala, bylo, že jsem snížila věkovou hranici na dvanáct let. Tolik bylo mimochodem nedávno mé mladší dceři, takže jsem dobře věděla, do čeho jdeme. Dopoledne, kdy jsou větší děti ve škole, máme program pro předškoláky, což je moje oblíbená cílová skupina. Ráda a často pro takhle malé děti hraju a zpívám, proto jsem se ve své koncepci zaměřila i na ně. Odpolední program našeho vysílání se snažíme vytvořit tak, aby vyhovoval dennímu režimu školáků. A večer je určen všem, kteří rádi poslouchají pohádky, třeba i dospělým.

Co nenajdou posluchači nikde jinde než na Junioru?

Takových věcí je hodně. Jeden příklad za všechny: snažím se vytvořit databázi ukolébavek, aby naše vysílání každý den končilo jinou písničkou na dobrou noc. Ukolébavka nepotřebuje překlad, ta je srozumitelná všem. Ale na webu chceme představit prostředí, ve kterém vznikla: úplně jiný příběh provází ukolébavku z Arizony, z Madagaskaru, ze Slovenska anebo třeba tu, kterou napsal Jan Amos Komenský.

Jaké typy pořadů jsou nejúspěšnější?

Ohromný úspěch mají pochopitelně písničky a pohádky. Ale velmi dobře se daří třeba i rubrice Zapiš si to za uši. Tady vychází moje snaha, abychom byli zajímaví nejen pro děti, ale pokud možno i pro jejich rodiče a prarodiče. V téhle rubrice vysvětlujeme věci a problémy kolem nás přístupným jazykem. Jsem přesvědčena, že pokud se nám podaří předávat informace tak, aby byly pro posluchače zajímavé, máme už z poloviny vyhráno. Jenže překládat do dětštiny, to je těžká disciplína. Já to dělám díky svým dcerám a poslední dobou i díky svým pořadům pro děti už víc než dvacet let a pořád se mám co učit. Jezdím po vlastech českých s dvojicí pořadů – Rádio Junior na cestách a Rádio Junior na návštěvě – a miluju, když je s dětmi v sále zábava. Ale vždycky se snažím, aby tam podprahově bylo i něco víc, aby se děti ode mě něco dozvěděly... Ve mně se prostě nezapřou učitelské geny po předcích.

Vystudovala jste DAMU a Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra. Ne dost na tom: na Filozofické fakultě Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře dokončujete doktorandské studium mediální komunikace a marketinku. Jaké máte téma dizertační práce?

Zpočátku jsem se zaměřila na to, jak jsou rodiče spokojeni s vysíláním televize a rozhlasu pro děti. Dělala jsem si ankety, dotazníky, výzkumy – to všechno se mi hodilo, když jsem připravovala podklady pro výběrové řízení do Českého rozhlasu. Ale tohle téma, jak už jsme si řekli, je dnes příliš široké a obtížně uchopitelné, takže jsem si ho musela zúžit. Teď píšu o živém rozhlasovém vysílání ze všech pohledů, které znám na vlastní kůži – z hlediska posluchače, tvůrce, moderátora, také z hlediska psychologického i fyziologického.

I když se bavíme především o vaší současné manažerské roli, neměli bychom zapomínat na vaše další talenty. Mnoho lidí vás stále vnímá především jako herečku, sám si vás pamatuji z Národního divadla jako Haničku v Jiráskově Lucerně. S příchodem dětí jste se z divadelních prken trochu vytratila, ale seznam vašich hereckých aktivit je i tak dosti dlouhý: Semafor, Lyra Pragensis, Hudební divadlo Karlín, Městské divadlo v Brně, Fidlovačka, Palác Akropolis... Jak je to dnes?

Když mě pan ředitel Duhan přijímal do Českého rozhlasu, doporučoval mi, ať si zachovám své interpretační a autorské aktivity, a já jsem mu za tu radu vděčná. Divadlo miluju, je to součást mého života. O dvou dětských pořadech už jsem se zmínila, jen dodám, že za dětmi jezdím ještě s jedním pořadem, který se jmenuje Ryba z Havaje a vychází z mé stejnojmenné knížky. Hodně mi s ním pomohl můj manžel Zdenek Merta, který zhudebnil některé mé texty, k tomu jsem připsala drby o zvířatech, což je vlastně takový předstupeň rubriky Rádia Junior Zapiš si za uši. Se Zdenkem děláme šansonové koncerty a občas si dopřejeme výlet i do jiných žánrů – vloni jsme například měli krásný koncert s Filharmonií Hradec Králové. Jsem vděčná za muzikál Jeptišky v Divadle na Fidlovačce, to je pro mě velké odreagování. Úplně jinou hereckou a pěveckou polohou je hra Ľubomíra Feldeka Smrt v růžovém o posledních dnech Edith Piaf, ve které hraju a zpívám v Paláci Akropolis. Těším se na krásnou věc z japonského prostředí, kterou budu zkoušet s režisérkou Olgou Struskovou – věřím, že mě paní režisérka povede stejně dobře jako v nádherném monodramatu o Fridě Kahlo, které jsem dlouho hrála v Lyře Pragensis.

Milan Pokorný

Foto Majka Votavová

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 24. 3.