|
|
Divný komiks, divná doba
Co spojuje nedávno vydané knížky Edwarda Goreyho (1925–2000)
a dvojice Alejandro Jodorowsky (1929) a Milo Manara (1945)?
Na první pohled hlavně médium, ve kterém jsou realizovány –
komiks, respektive komiksu blízká kombinace obrazu a slova.
 Goreyho publikace (z produkce nakladatelství Dokořán)
sympaticky klame názvem: Čerstvě deflorovaná dívka a jiné
příběhy. O erotiku, natož pornografii tu nejde. Tenhle
Američan, který – soudě podle jeho výtvarného rukopisu,
stylizovaného v duchu evropského umění vrcholného věku páry
– chtěl být raději Angličanem, vsadil na kartu absurdní
komiky. Přes tuhle matrici pořídil své potemnělé a zlověstné
obrázky stejně jako doprovodné drobné prózy a naivní verše
navlečené vesměs na osnovu abecedy nebo nějaké bizarní
slovníkové příručky. Zatímco kresba koketuje často v náladě
i v motivech se smrtí, slovo je nadnášeno čistým humorem bez
vtipu. Goreyho novinka tak zneklidňuje a baví zároveň – je
příjemným způsobem divná.
 Poněkud divná je i doba, v níž se odehrává album
Jodorowského a Manary Borgia (Crew). Renesance tu není
podána, jak ji známe: jako návrat rajského ducha antiky,
jako čas, kdy vznikala převratná díla umění a literatury, z
nichž žijeme dodnes. Titulní rod Borgiů je posedlý absolutní
mocí na zemi i na nebi – a prosazuje ji aliancí krvavého
násilí a zvrhlého sexu. Bůh tu dostává řádně zabrat, funguje
jen jako alibi pro nastolení totality. Žánrově jde o
zajímavý hybrid: na jedné straně akce a dobrodružství, na
druhé erotika; jádro je pak přirozeně a nadčasově kritické.
Manarova kresba pracuje s protáhlou postavou, v nahotě
slavné Lukrécie je smyslná, v bojových scénách dynamická, v
širokých záběrech na krajinu či město pak udivuje přirozeně
sugestivní atmosférou. Jodorowského scénář sice nakládá s
historickými fakty výběrově, autora vede místy spíš jeho
bujná fantazie, ale na vyznění celku to nemění nic. Vzniklo
mistrovské dílo. I tohle mají uvedené knížky společné.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
