|
|
Dvaadvacet blažených let s čerstvým pětaosmdesátníkem
 „INTERVIEW.
1) Žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho a ne
vás; 2) z vašich odpovědí použije jen těch, které se mu
hodí; 3) převede je do svého slovníku, svého způsobu
myšlení. Po příkladu amerického žurnalismu se mu ani neráčí,
aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst.
Interview vyjde. Utěšujete se: bude rychle zapomenuto! Omyl:
bude citováno! I ti nejpuntičkářštější univerzitní badatelé
nedělají už rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a
podepsal, a tím, co za něho řekl někdo jiný. (Historický
precedent: Rozhovory s Franzem Kafkou, napsané Gustavem
Janouchem.) V červnu 1985 jsem se rozhodl: už nikdy
interview. Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených
mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně
přisuzované, budiž považovány za podvrh.“ Milan Kundera:
Slova.
Připomínat výročí narození se ve slušné společnosti nedělá,
tvrdí Milan Kundera, neboť není vhodné člověku připomínat,
že by měl být správně už mrtvý, podotýká jedovatě. Ale
navzdory napomenutí neslušný být prostě musím – před
pětaosmdesáti lety, 1. 4. 1929, přišel světový autor na svět
v Brně. Jeho bratranec, básník, dramatik a publicista Ludvík
Kundera vždy rád vzpomínal, kterak jim Milanův otec,
pianista a Janáčkův žák, přišel zvěstovat tuhle radostnou
událost a přelézaje plot, poničil si nenapravitelně kalhoty.
Poprvé
I pro mne bylo první setkání s Milanem Kunderou
nezapomenutelné. Psal se rok 1967, v tehdy zánovní budově
brněnské Janáčkovy opery dávali Beethovenova Fidelia. O
přestávce byl tehdy sedmnáctiletý autor těchto řádků
představen vysokému štíhlému muži v tmavém obleku s
povědomým obličejem, doprovázeným usmívající se paní, jejíž
zářivý úsměv si pamatoval z televizní obrazovky. Ten mladý
muž měl tenkrát už za sebou nádherný dar k narozeninám –
román Žert. (Četl ho tenkrát ještě jako neuvěřitelnou zprávu
z nedávných dějin vlastní země; literární kvality a vlastní
sdělení románu objevoval daleko později; podobně přišel na
to, že kouzlo Směšných lásek vůbec nespočívá v tom, že
dějištěm povídky Já, truchlivý Bůh je město, do něhož se
narodil. Ten mládenec zhlédl i tehdy slavné Majitele klíčů,
nemile dotčen okolností, že postava domovníka z oné hry měla
povědomé příjmení a krajně odpudivý charakter („To je
strašný Němec – Sedláček.“).
Autorovi Žertu byl mladý muž v Janáčkově opeře pravdivě
představen jako obdivovatel jeho díla. Odhalení zapůsobilo
na mládence drtivým dojmem. Cítil, jak se mění v krásnou,
leč nedostupnou Janičku z Truchlivého Boha, když jí vypravěč
představuje řeckého přítele Apostolka co šéfdirigenta slavné
athénské opery: „Janička byla rudá jako krocaní zadek,“
praví text povídky lakonicky. Bylo to nezapomenutelné,
stejně jako filmové verze dvou povídek ze Směšných lásek
(Nikdo se nebude smát je název té druhé), objevný Kunderův
projev na rebelském IV. sjezdu Svazu československých
spisovatelů, všechny sešity Směšných lásek i komedie Dvě
uši, dvě svatby aneb Ptákovina o dvou dílech, jak se tehdy v
Brně provozovala. Pak už se mládenec setkával s díly Milana
Kundery jen všelikými pokoutními cestami zdolávanými
nejčastěji přes noc – aby se nazítří mohla vydat zase dál.
Valčík na rozloučenou, Život je jinde, Kniha smíchu a
zapomnění i fascinující Nesnesitelná lehkost bytí – to
všechno byla letmá setkání s hravou pronikavostí a kritickou
analýzou světa, která tak scházela dobové domácí produkci a
vyvolávala nesnesitelný čtenářský hlad.
Do Paříže
Tváří v tvář jsem se s Milanem Kunderou setkal znovu až v
srpnu 1992. Stál ve dveřích svého půdního bytu na ulici rue
Littré; přibylo mu za ta léta trochu šedin a něco vrásek,
ale zároveň si uchovával svou klukovskou jiskru i laskavou
ironii vůči rozechvělému hostovi, na něhož dopadl hostitelův
věhlas i úžas venkovana v Paříži. Už jsem věděl, že spolu
natočíme Milanův záznam četby povídky Zlaté jablko věčné
touhy a jeho autorský průřez románem Nesmrtelnost, v němž
komentoval ukázky, které z románu vybral a přečetl českým
posluchačům (román tehdy ještě česky nevyšel). Čekala mne
také ještě spolupráce s Věrou Kunderovou – pro mne
nezapomenutelná reportáž z nedalekého Montparnasského
hřbitova s pozoruhodnými reflexemi u hrobů J. P. Sartra,
Tristana Tzary, Charlese Baudelaira, Samuela Becketta i
Julia Cortázara či Serge Gainsbourga. Snad ty dva dny, které
mi manželé Kunderovi věnovali, byly jakousi zkouškou, v níž
jsem (možná s dosti odřenýma ušima) vyhověl.
Komu všemu vděčím za toto druhé setkání, nevím, ale o dvou
lidech se musím zmínit. Tím prvním byl Antonín Přidal, jenž
byl tak laskav a v roce 1991 se ujal interpretace slavného
Kunderova Jeruzalémského projevu (Román a Evropa), eseje a
děkovné řeči zároveň, v němž autor mimo jiné rozvinul
Rabelaisovu teorii agelastů, těch, kdo nenávidí smích,
protože mu nerozumějí. Záznam nejspíše autora přesvědčil, že
Český rozhlas je s to přenášet jeho texty v kongeniálně
přesné interpretaci. Tím druhým byla dlouholetá přítelkyně
Věry Kunderové, brněnská hlasatelka Božena Písařová.
Poskytla mi mnoho cenných rad, jak se v Paříži chovat. Mohl
jsem začít naplňovat svůj sen – pomáhat při návratu Milana
Kundery do přítomnosti české literatury a kultury, jíž tolik
dal a pro niž vytrvale pracoval i v exilu. Měl jsem pro ten
svůj sen dostatečný podklad – mimo jiné autorův souhlas,
abychom se v brněnské literárně dramatické redakci pokusili
o rozhlasovou verzi jeho slavné hry na zapřenou – Jakuba a
jeho pána.
Nepochopení
Ale všechno bylo daleko složitější. V tichém úžasu jsem
sledoval, jakým způsobem se domácí literárněkritická scéna
vyrovnávala s autorovým knižním návratem – reakce na reedici
Směšných lásek byla prvním varováním, následující
Nesmrtelnost už rozpoutala téměř bouři, v níž se kritikové a
recenzenti více i méně zvučných jmen vyrovnávali spíše se
svými problémy s autorem než s dílem samým – co všechno si
tenkrát publicisté na Kunderově románu léčili, mělo až
bizarní rysy. (Někde vespod byla cítit obava, že jde o
autora pro malý český trh příliš velkého, příliš schopného a
příliš nedosažitelného, který se nechce bavit s českými
publicisty a účastnit se domácího hemžení.) Ostražitého
Milana Kunderu nepřilákala do Prahy ani Cena Jaroslava
Seiferta, za niž zdvořile poděkoval a jejíž materiální část
velkoryse věnoval na vydání díla Jana Skácela, ani Medaile
za zásluhy, kterou mu udělil v roce 1995 Václav Havel –
přebírala ji tenkrát v zastoupení Věra Kunderová.
Při té příležitosti jsme spolu natočili první rozhovor, v
němž Milan Kundera také vysvětlil, proč se do Česka už
nejspíše nevrátí. Bylo mu šedesát šest let a právě měl za
sebou první román, psaný od počátku francouzsky: Pomalost
(La Lanteur). Českým posluchačům řekl, že po dvaceti letech
vynuceného budování existence ve Francii už necítí dost sil,
aby zkoušel začínat od začátku potřetí, pro změnu zase doma.
A bylo také jasné, že autor zvolil jinou cestu svého dalšího
vývoje. Po esejistických knihách Umění románu a Závěti
zrazených se franština stala Kunderovi i literárním jazykem.
Na domov ale nezanevřel, několikrát jej navštívil víceméně
inkognito, v roce 1996 se v brněnském studiu setkal s
hereckou dvojicí Lasica a Satinský, kteří právě dokončovali
skutečně mezinárodní projekt – rozhlasovou verzi Kunderovy
pocty Denisi Diderotovi Jakub a jeho Pán s Milanem Lasicou
co Pánem a Júliem Satinským jako Jakubem. Režisérem byl
Milan Lasica, ostatní role ztvárnili povětšinou brněnští
herci. O tři roky později dokonce Milan Kundera ve studiích
ČRo Brno natočil autorský výběr ze svých Slov, výňatků z
kapitoly knihy esejů L?Art du roman. Zachytili jsme tak
několik z těch, jež Milan Kundera považuje za nejdůležitější
pro svou obraznost, poetiku a témata.
Kundera na brněnských vlnách
Naposledy jsme se setkali u mikrofonu v únorové Paříži roku
2004, kdy vznikl esejistický rozhovor Můj Janáček (a
reportážní cesta s Věrou Kunderovou skrze modernistickou
Francouzskou národní knihovnu). O čtyři roky později pak
Antonín Přidal dokončil natáčení osmi povídek Směšných
lásek, přesně padesát let poté, co vznikla ta první:
„Vzpomínám si, bylo to v roce 1958, bylo mi devětadvacet
let, dřel jsem se už druhý rok na hře Majitelé klíčů, a
najednou, abych si oddechl, napsal jsem během jednoho či
dvou dnů první povídku svého života, Já, truchlivý Bůh.
Nádherně jsem se u toho bavil a vůbec jsem neměl pocit
dřiny,“ komentoval tehdy rozhlasové Lásky Milan Kundera.
Další projekt pak zůstal nedokončený, v průběhu příprav
najednou ze zdravotních důvodů odstoupil režisér. Ale třeba
jednou, kdo ví…
Nepočítám-li drobné telefonáty, vzniklo za těch dvaadvacet
let spolupráce mezi brněnskou redakcí, dnes Tvůrčí skupinou
Brno, a Milanem Kunderou devět pořadů, z nichž čtyři
uslyšíte v repríze – jeho Slova, Schůzky s literaturou, z
esejistické tvorby Nechovejte se tu jako doma, příteli
(doslova koncert dvorního interpreta Kunderových textů
Antonína Přidala), uslyšíte Milana Kunderu číst i Zlaté
jablko věčné touhy a esej Kastrující stín svatého Garty. Na
streamu pak budou zavěšeny rozhlasové Směšné lásky.
Za minulá dvě desetiletí ovšem autor napsal tři francouzské
romány – Pomalost, Identita a Nevědomost –, vydal tři knihy
esejů (Zrazené testamenty, Opona, Setkání). A ke svým 85.
narozeninám přichystal překvapení sobě i čtenářům – do konce
měsíce vyjde ve Francii jeho nová próza Slavnost
bezvýznamnosti, kterou už uvedl loni na podzim s velkým
úspěchem v Itálii. K čemuž podotkl letošní devadesátník A. J.
Liehm, že pokud si ty knihy budeme chtít přečíst někdy
česky, budeme si muset jako Češi vyřídit leccos sami mezi
sebou.
Dnešní francouzský spisovatel se středoevropskými kořeny
(tak Kunderu označuje esejista a romanopisec Guy Scarpetta)
nás dnes potřebuje daleko méně než my jeho. Milane, promiň
mi tu nevychovanost – díky za těch blažených dvaadvacet let
a hodně, hodně zdraví!
Tomáš Sedláček, redaktor ČRo Brno |
