|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Jak svatá Marta přemohla draka
Boj s drakem je oblíbeným tématem legend, pohádek a jiných
starodávných příběhů. Jejich hrdiny jsou stateční drakobijci,
kteří s nasazením vlastního života neohroženě – a vždy vítězně
– bojují s těmito zlo symbolizujícími obludami, často dštícími
oheň a síru a terorizujícími lidi ve svém okolí. Svatý Jiří na
třetím nádvoří Pražského hradu, kopím mířící do široce
otevřené tlamy draka svíjejícího se u nohou jeho koně, zdaleka
není jediným příkladem těchto podobenství o boji dobra se
zlem. Takový boj je ovšem vždy záležitostí mužů od světců přes
rytíře a prince vyzbrojené kopími a meči až po ony hloupé
Honzy, kteří nad draky většinou vítězí rafinovanou lstí,
protože řádná zbraň jim obvykle chybí. Obětmi dračích choutek
naproti tomu bývají především mladé počestné ženy, často
princezny, na jejichž panenském masíčku si draci zvlášť rádi
pochutnávají. Odměnou za hrdinské vítězství nad obludou proto
bývá sňatek s princeznou, která často jen tak tak ušla dračímu
chřtánu.
Pokud je mi známo, existuje jen jedna málo známá legenda
provensálského původu, v níž draka přemůže žena. Je jí svatá
Marta, ano ona Marta z Betánie, sestra Lazarova a Mariina, jak
ji známe z desáté kapitoly evangelia Lukášova a z jedenácté
Janova. Ale vzkříšením Lazarovým, jak je popisováno u Jana,
tento příběh oddaných Ježíšových posluchačů zřejmě, alespoň
pro legendu, neskončil. Vyhnáni z Palestiny se v roce 48
našeho letopočtu tři sourozenci vylodili poblíž dnešního
Marseille. Svatá Marta zde založila klášter a žila asketickým
životem, zatímco o Marii a Lazarovi se legenda už dál
nezmiňuje. Obyvatelé nedalekého městečka Nerluc byli už léta
týráni obrovským drakem Tarasquem, vybaveným sice jen jednou
hlavou, ale pancéřem plným bodlin. Tarasque se usadil v řece
Rhóně a přilehlých močálech a na svých výpravách do okolí
nemilosrdně požíral všechno, co mu přišlo do cesty, od slepic
přes ovce a koně až po lidi. A škodil i jinak. Všechny pokusy
o jeho přemožení skončily fiaskem a mrtvými.
Bezradní obyvatelé Nerlucu se v tísni obrátili na svatou Martu
s prosbou o pomoc. Ta svolila a na svou ochranu vybavena jen
křížem svázaným ze dvou větví se vydala na cestu. Na břehu
Rhóny se usadila na kámen a začala zpívat. A co se nestalo?
Tarasque, který hudbu a zpěv miloval, vylezl na břeh, ulehl k
nohám zpívající světice a naslouchal jí, až usnul. V tu chvíli
svatá Marta stočila svůj pás do obojku, přehodila jej
Tarasquovi přes hlavu a vydala se s ním do Nerlucu. Obyvatelé
městečka užasli, když uviděli svatou Martu, jak si vede
Tarasqua na vodítku, jako by to byl psík. Divili se ale jen
chvíli. Pak v nich zvítězil vztek na příšeru, která napáchala
tolik zla, a začali se do ní, ovšem z bezpečné vzdálenosti,
strefovat kameny. Než tomu svatá Marta mohla zabránit, zasáhl
Tarasqua smrtící kámen. Nerlučané drakovi odpustit nedokázali.
Možná že byli i trochu zahanbeni tím, že někdo bez použití
násilí pouhým zpěvem zkrotil nebezpečnou příšeru, které se oni
vlastními silami zbavit nedokázali.
Svatá Marta sice zvítězila nad drakem, ale jeho obyvatelé jí
svou neschopností odpustit připravili trpkou porážku. Podle
jedné verze legendy se jí ale podařilo Tarasqua před zlobou
městečka zachránit a ukrýt jej v jeskyni. Ale ani obyvatelé
Nerlucu na Tarasqua zapomenout nemohli. Své městečko po něm
přejmenovali na Tarascon, svaté Martě byl zasvěcen zdejší
románský kostel a o Svatodušních svátcích je tu dodneška jeden
den věnován slavnosti draka Tarasqua. V průvodu městem vede
obludu na šňůře malé děvčátko.
Příběh světice, která svým zpěvem porazila draka, mne, přiznám
se, oslovuje víc než ty o rytířích vítězících nad nimi silou
meče. Ve své mnohoznačnosti totiž otevírá stále aktuální
otázku, zda násilí je vždycky tou nejlepší odpovědí na násilí.
Protože co když drak Tarasque ve zpěvu svaté Marty pro sebe
objevil sílu dobra? |
