|
|
Bez Funkeho by česká fotografie vypadala jinak…
 „Je
jen málo míst v Čechách tak silně propojených s avantgardní
fotografií jako Kolín. Josef Sudek, Jaromír Funke a Eugen
Wiškovský – tři světově uznávaní tvůrci moderní české
fotografie se kdysi potkali právě v tomto městě,“ můžeme číst
v programu fotografického festivalu Funkeho Kolín 2005.
Jaromír Funke (1896–1945) patří mezi průkopníky moderní
fotografie stejně jako Man Ray, Alexander Rodčenko, Paul
Strand nebo Edward Weston. Podobně jako oni hledal vlastní
cestu k abstrakci. Jeho cyklus Abstraktní foto může v dějinách
fotografie představovat paralelu díla Františka Kupky v
malířství. Funkemu a jeho dílu věnovala v lednu tohoto roku
pozornost i Víkendová příloha stanice Vltava.
Jaromír Funke byl jedním z prvních fotografů rozvrhující své
dílo do cyklů. „Vstřebal“ podněty kubismu, inspiroval se
tvorbou umělců působících v Bauhausu, řada jeho fotografií má
blízko k nové věcnosti a konstruktivismu. Osobitě přistoupil k
výzvám poetismu a surrealismu. V duchu Bretonova pojetí
zázračného setkání rozvíjel po polovině třicátých let svou
„emoční fotografii“. Cyklus Sklo a odraz je možná prvním
cyklem inspirovaným surrealismem. Imaginativní interpretaci
světa nabízejí též cykly Čas trvá a Země nenasycená. Zřejmě
„podvědomě“ se k surrealistické inspiraci přihlásil i svými
pralesními fotografiemi z Podkarpatské Rusi, které připomínají
obrazy Maxe Ernsta.
Splácení dluhů
Funke byl všestranně vzdělaným intelektuálem své doby,
moderním umělcem. Nové formy a obsahy, nové vize nového
vizuálního umění hledal s vášnivým zaujetím. Orientoval se ve
světě moderní fotografie a výtvarného umění, dokázal
reflektovat nejen vývojové trendy současného umění, ale také
své dílo. Ovládal vzácné umění sebeinterpretace. V jeho
uměleckém naturelu se snoubily protichůdné přístupy: tvůrčí
intuice a racionální úvaha. Uměl se vymezovat vůči autoritám a
zaujímat vlastní postoj. V meziválečném období ovlivňoval
fotografické dění v Československu nejen svým dílem, ale i
rozsáhlou teoretickou, kritickou, organizátorskou,
redaktorskou a především pedagogickou činností. Vyučoval v
Bratislavě a později na Státní grafické škole v Praze, vedené
Ladislavem Sutnarem.
V souvislosti s Funkeho působením na Slovensku mi sdělila
zajímavou informaci fotografova dcera Miloslava Rupešová: „Na
Škole umeleckých remesiel vzrůstá zájem o jeho působení v
Bratislavě. Mám domluveno s paní Pekarovou, spolupracovnicí
nedávno zesnulé historičky umění Ivy Mojžišové, že mi pomůže v
neuspořádané části negativů identifikovat snímky pocházející z
té doby. Iva Mojžišová cítila jako svůj osobní dluh, že není
zpracováno Funkeho účinkování na tzv. slovenském Bauhausu.“
V Moravské galerii v Brně se na přelomu roku konala výstava,
kterou připravil dlouholetý funkeovský badatel Antonín Dufek.
Veřejnost se mohla seznámit s řadou nových, dosud neznámých
fotografií. Nakladatelství KANT vydalo k výstavě Dufkovu
rozsáhlou publikaci Jaromír Funke – Mezi konstrukcí a emocí.
Podobná fotografova monografie dosud chyběla, a to nejen u
nás. Kniha naštěstí vyšla i v anglické verzi. S Antonínem
Dufkem jsem v prostoru výstavy natočil rozhovor pro pořad,
který Vltava vysílala na začátku ledna. Jeho podstatnou část
tvořila dvouhodinová kompozici vzpomínek, dopisů, fejetonů,
deníkových záznamů, hudby Erwina Schulhoffa, vyprávění
historičky fotografie Anny Fárové a fotografovy dcery
Miloslavy Rupešové. V kompozici nazvané Příběh nedokončeného
obrazu? zaujímal zvláštní místo Kolín, se kterým je životní
příběh Jaromíra Funkeho osudově spjat.
Kolín jako umělecká Mekka
Kolín první poloviny 20. století byl podivuhodným městem.
Město tří fotografů – Sudka, Wiškovského, Funkeho –, malířů
Zdeňka Rykra a Rudolfa Mazucha. Do Kolína jezdil Franz Kafka,
který obdivoval zdejší Husův pomník od Františka Bílka. Z
Kolína pochází osobitý filozof a estetik Václav Navrátil,
autor nedoceněné práce O smutku, lásce a jiných věcech. Svou
kolínskou spřízněnost si celý život uvědomoval významný
nakladatel Otakar Štorch-Marien: „Už tenkrát, když jsme se s
Funkem sblížili, začínaly se plnit stěny jeho pokoje obrazy
Mazuchovými a Rykrovými a skříně přetékat knihami, hlavně z
oboru krásné a výtvarně umělecké literatury. To už Funke
fotografoval s pokusnickým zaujetím: ovšem k tomu, aby se
fotografie stala jeho životně tvůrčím posláním a učinila z
něho v pravém smyslu klasika její modernosti, musil překonat
mnoho rodinných a studijních trpkostí v oborech na něm
vyžadovaných.“
Štorch-Marien vlastnil Aventinum, jeden z nejproslulejších
nakladatelských domů první republiky, se kterým spolupracovali
mimo jiné výtvarníci Jan Zrzavý, Josef Šíma, Josef Čapek – a
také Jaromír Funke. Funkeho dcera Miloslava Rupešová, která se
stará o otcovu pozůstalost, mi o svých plánech řekla: „Moc
ráda bych se dočkala vydání Funkeho Podkarpatské Rusi, svého
času jsem o tom mluvila s Viktorem Stoilovem, zájem měla tehdy
Anna Fárová. Z Podkarpatské Rusi je zatím obecně známo jen
několik vybraných snímků ‚domorodců‘ a pralesů, ale krajina,
architektura, žánrové motivy zůstávají neznámé. Mým tajným
přáním je připravit k vydání Knihu kolínskou, kterou plánoval
už Štorch-Marien pro poválečné Aventinum a pro kterou je v
pozůstalosti nepřeberné množství materiálu.“
Fotograf a jeho rodné město
„Fotograf Jaromír Funke narozený ve Skutči a vyrostlý v Kolíně
vykřesal svou tvorbou maximum z kolínské architektury
sakrální, občanské i profánní a z přilehlé krajiny. Jeho dílo,
dnes světově proslulé, nikdy nepopisovalo něco, co by bylo
mimo nebližší okruh jeho zájmu nebo místa jeho působení. Ve
dvacátých letech zaznamenal fotograficky město Kolín a jeho
okolí, ve třicátých pozorně sledoval stavbu elektrárny
architekta Jaroslava Frágnera, ve čtyřicátých letech své dílo
završil monumentálním cyklem fotografií chrámu sv.
Bartoloměje,“ napsala Anna Fárová o vztahu fotografa ke
Kolínu.
„Kolínská“ je i následující pasáž z článku Jaromíra Funkeho Od
obrazu k emoci. Předobraz popisovaných fragmentů města má
kolínský původ. „Samotný život přináší přerůzné situace a
záleží jen na fotografu, aby si uvědomil, jaké možnosti mu
přináší skutečnost sama, je-li výběrem výrazně izolována od
nežádoucích elementů a je-li vzájemně konfrontována. Prostor a
objekt mají vlastní rytmus a vlastní řád. Záleží na fotografu,
aby obé podřídil svému účelu. Václav Navrátil to definoval
takto: ‚Každá realita má svoji melodii. Umění fotografa
znamená zaposlouchati se do melodie pro nás nejnaléhavější a
darovati tuto melodii zakletou do ireálné dvojrozměrovné
plochy. Ve fotografii nejde tudíž jen o pouhou technickou
zdatnost, nýbrž také a hlavně o básnickou předtuchu básnického
efektu.‘ A zde jest pravé jádro emoční fotografie, kterou
prozatím vývoj vrcholí. Všední skutečnost oproštěná od prosté
popisnosti přechází fotografickým umocněním do světa, kdy
osmnácté století, představované omšelou sochou, korunuje se
vší vážností tovární komín dneška, kdy divák se zamyslí nad
hřbitovem na ulici, kdy naše secesní dětství jest vzkříšeno
před vchodem do vily, kde trůní bujná sfinga se skromným
nápisem Vlasta, kdy schyluje se na hodinách ke dvanácté, kdy
nastává plnost času a kdy vždy a všude ‚Čas trvá‘ od anno
domini, až na věky věkův!“
Fotografie a životní osud Jaromíra Funkeho mě celý život
přitahovaly. Jako kluk jsem chodil kolem sfingy u vily Vlasta
a Funke se pro mě stal románovou postavou mé knihy Hugo:
„Černobílou duši města zaznamenal fotograf Jaromír Funke.
Černobílý tikot světla a stínu města, černobílého stroje města
s gotickým kostelem, hranolem středověce neohrabané věže
Práchovny, třešňovou alejí k rybníku Peklo, sfingou u secesní
vily Vlasta, Frágnerovou elektrárnou na břehu Labe jako
převodovými koly… Tikot toho černobílého stroje se vás vášnivě
zmocňuje. Pohlcuje vás do černobílého labyrintu...“
Překvapení
 „Dvacátého čtvrtého srpna 1944, Kolín před polednem, šel jsem
se koupat do Labe za železniční most s Nankou a dítětem,“
napsal ve svém deníku Jaromír Funkce. „V poledne poplach a
bombardování Kolína. Hoří… a pumy padají blízko nás. Jsme
všichni u sebe. Po přežití této vlny utíkáme zas přes Labe do
háje. Detonace. Krátery od pum. Okamžiky, které se
nezapomínají. Přicházíme domů ve tři odpoledne, živi a
zdrávi.“
Funke zažil další nálety v Kolíně a Praze. V březnu 1945 měl
být operován kvůli zánětu pobřišnice způsobenému prasklým
dvanácterníkovým vředem. Jenže operace musela být odložena
kvůli leteckému poplachu, okupační úřady v tu dobu operace
zakazovaly. Podle lékařské zprávy znamenalo odložení operace
jediné – fotografovu smrt.
Život je plný podivných, osudových náhod. A paradoxů. Možná
díky předčasné umělcově smrti se jeho rozsáhlá pozůstalost
dochovala. Funke neměl čas na „přehodnocování“ svého díla. V
tomto ohledu můžeme říci, že naštěstí. „Zůstává hodně oblastí
Funkeho pozůstalosti, které by si zasloužily probádat,“ říká
fotografova dcera. „Archiv negativů stále čeká na zevrubné
zpracování. Představovala jsem si, že bych se sama ujala jeho
uspořádání a naskenování, ale bohužel to přesahuje mé síly.
Stačila jsem naskenovat pouze cyklus abstraktních fotografií,
vyhledala a naskenovala zátiší a kompozice z dvacátých let,
něco z dalších cyklů. Jenom v těch negativech je ukryta řada
odpovědí na dosud nezodpovězené otázky, o překvapeních
nemluvě. Kromě archivu negativů jsou zřejmě další poznatky
skryty v písemné pozůstalosti. Vedle korespondence, kterou
chce vydat nakladatel Karel Kerlický, to jsou různé rukopisné
texty. V Dufkově monografii je uveřejněn seznam dosud známých
rukopisů z pozůstalosti, ale třeba minulý týden jsem při
hledání úplně jiné věci bez souvislosti s fotografií našla
koncept Funkeho článku či přednášky s názvem Kolínské motivy.
Je to bohužel velmi nečitelné, ale ze zběžného nahlédnutí se
zdá, že se jedná o malířské, respektive grafické techniky,
nikoliv o fotografii. Vyluštila jsem tam jména Mazuch a Rykr.“
Tolik Miloslava Rupešová. Na závěr dodávám, že v listopadu
vyjde v emisi Umělecká díla na známkách podle návrhu Zdenka
Zieglera aršík Jaromíra Funkeho.
Jiří Kamen, vedoucí Redakce volné tvorby ČRo
Snímy archiv Miloslavy Rupešové
|
