|
|
 Kristina
Žantovská,
šéfdramaturgyně Centra výroby ČRo
Co je pro práci v rozhlase nejdůležitější?
Týmová práce. Natočit například dobrou rozhlasovou hru se
podaří, když se „dobře“ sejdou autor, dramaturg, režisér,
zvukový mistr, herci... Rozhlas je organismus. Lidé by se měli
umět domluvit. Diskutovat o práci neznamená, že se tím celý
proces komplikuje a zdržuje, naopak se tím může posunout
podstatně a mnohdy překvapivě dopředu. Na loňském filmovém
festivalu v Karlových Varech si předsedkyně soutěžní přehlídky
Agnieszka Holland posteskla, že jí chyběly hádky, pořádné
vášnivé diskuse o filmech. Jako by to už autory nezajímalo a
brali festival jenom jako místo, kam přijíždějí pouze jako
promotéři svých investovaných peněz. Velmi trefný postřeh
obecně platné proměny kulturního klimatu.
Co nám překáží v dobré týmové práci?
Těžko říct, co všechno. Například úkornost, když se vyjádří
kritika či jiný názor. Také si neumíme nastavit, a není to
dnes vůbec lehké, profesní kritéria, na kterých se shodneme a
na jejichž základě pak můžeme – bez ohledu na naše vlastní
preference a záliby – spolupracovat.
Jakmile se ale dostanou profesní otázky do osobní roviny, je
konec.
Jak to vypadá, když se spolupráce zasekne?
Různě, ale většinou se přestane mluvit úplně. Všechno pak běží
tiše a samospádem bůhví kam. Podle mně je nedostatek
komunikace, možná dokonce neschopnost na profesní rovině
komunikovat, jakási celospolečenská anamnéza. Otevřeně,
sebevědomě, dospěle... a bez osobního angažmá. Profesionálně.
Každý má právo na svůj názor, ale v týmu se musíme být schopní
dohodnout. A výsledkem by nemělo být takzvané zprůměrování, že
naše vyšší ambice pokusit se o něco „nového“ se udusí v
nedovařené mdlé kaši, abychom se všem nějak zavděčili a
abychom nikde nenarazili. Zvlášť v uměleckých výpovědích je to
zkáza.
Je ovšem známo, že nemilosrdně formulované názory se
nesetkávají s velkým ohlasem. Uvedu-li příklad z divadla, na
provokativní inscenace, které vyžadují hlubší účast diváka, se
dnes moc nechodí. Je to proto, že se nechceme dívat sami na
sebe?
To si netroufám říct. Divadlo je jiné médium a má své
specifika včetně publika, rozhlas je služba, kterou
poskytujeme lidem otočením knoflíku přijímače. Já – a
zdůrazňuji, že je to můj soukromý názor – si myslím, že v
rozhlase ani v divadle nemáme diváka podceňovat. Že se chce
bavit? A proč ne? Zábava není sprosté slovo, zábava je skvělá
věc a může být i chytrá. Na konci šedesátých let se točily a
psaly skvělé komedie, u kterých se bavili všichni diváci do
jednoho. A dokonce se na ně díváme i dnes, po padesáti letech,
protože ty novodobé jsou nesrovnatelně horší. Co se nám stalo?
Pod tlakem tržní ideologie jsme udělali z diváka i posluchače
konzumenta. A jsme přesvědčeni o tom, že je to prosťáček,
neboli blbec! Že nám spolkne všechno, co mu uklohníme.
Už samotný výraz konzument je pejorativní...
Ano, v tomto smyslu je konzument ten, kdo přijme všechno, co
mu dáte, takzvaně se bez vás nenají.
Paradoxně by to mohla být pro média obrovská výhoda. Když mu
dáte něco lepšího, on to také „skousne“. Ale jestliže
snižujete laťku stále níž, sami si vytváříte posluchače a
diváky, kteří jsou již pohodlní myslet a chtějí se jen
takzvaně „bavit“, čímž se sami začnete zaklínat. Začarovaný
kruh. Už neplatí, že média společenské klima ovlivňují, ona ho
vytvářejí, a manipulují nejen s informací, ale i s lidskými
emocemi. Slabší jedinci do té polévky snadno spadnou a pěkně
se v ní uvaří. Ale médium veřejné služby by mělo stát stranou
tohohle vykřičeného tržiště, kde je všechno na prodej.
Na podzim jste navštívila Indii. Lze srovnat tamější a zdejší
společnost?
Ne a ano. Je to také parlamentní demokracie a žijí v ní lidé.
Ale je jich tři sta dvacet dva milionů! Jinak myslí a jejich
pantheon čítá na tři sta třicet milionů božstev, od těch
velkých až po ty domácí, privátní, se kterými každý Ind
dennodenně velmi intenzivně žije. Je to také země, kde vás
automaticky berou za křesťana a naprosto nechápou bezvěrectví.
Jak můžete žít a v nic nevěřit? zeptají se vás. Je to
fascinující a v mnohém nám naprosto vzdálená kultura. Ale
přece ne tolik, abychom nenašli společná témata jako například
korupci. Ve vesnici Gokarna na jihozápadním pobřeží Indie jsem
si na malém prázdném nádraží při čekání na vlak do Bombaje
všimla jakéhosi plakátu s nadpisem Týden bdělosti,
organizovala jej Konkánská železniční korporace. Na plakátu
byly citáty různých myslitelů, které se vztahovaly k lidské
integritě.
Nechápala jsem, proč to tam visí, komu je to určené a co to
vlastně znamená.
Dali jsme se do řeči s mladým Indem, který čekal na stejný
vlak. Vysvětlil nám, že poslední říjnový týden před oslavami
nového roku Devali byl věnovaný integritě, neboť ta je
považovaná za největší bohatství, jaké člověk může mít!
Myšlenka anglického spisovatele 18. století Samuala
Richardsona, že největší zkouškou naší integrity je nečekaná
těžká životní událost, mě samotnou hodně zaujala. Představte
si, že tímhle způsobem Konkánská železniční korporace
(samozřejmě to souvisí s tím, jak životně důležitou roli hraje
v téhle obrovské zemi železnice) pomáhá bojovat proti korupci.
Je možné tento cíl naplnit v zemi, kde lidé chodí bosi a trpí
nepředstavitelnou chudobou?
To si netroufám odhadnout. A i v míře chudoby již na tom není
Indie tak jako stále ještě mnohé africké státy. Ale není
přinejmenším pozoruhodné, že existuje na této „spirituální“
úrovni komunikace s občany? A jsme nejen u komunikace, ale i u
spirituality, o které se, když dojde na zážitky z Indie,
vždycky mluví.
Co je náplní vaší práce – šéfdramaturgyně Centra výroby ČRo?
Starám se o obsah vysílání jednotlivých tvůrčích skupin. Právě
nyní čtu například texty her, které se budou realizovat v
tomto roce.
Co má Centrum výroby na starosti?
Všechny pořady předtáčené ve studiích, kromě těch, které jsou
vysílány naživo, i když i pár z nich k nám patří. Spadá k nám
dokument, komponovaná a náročnější publicistika, literární
pořady, a samozřejmě náš klenot – pohádky a rozhlasové hry.
Osm let jste řídila kulturní zpravodajství na Vltavě. Jak se
díváte na to, že redaktoři, kteří se zabývali pouze vltavským
kulturním zpravodajstvím a publicistikou a vytvářeli
specifický produkt určený jen pro tuto kulturní stanici, budou
nyní pracovat pro Centrum zpravodajství, jež bude jejich
výsledky dále distribuovat na všechny stanice ČRo? Neobáváte
se toho, že hrozí ztráta vltavské kulturně zpravodajské
jedinečnosti?
Je to věc výhradně Centra zpravodajství a nepochybuji o tom,
že jsou si jedinečnosti a odbornosti Vltavy vědomi. Cílem a
smyslem Mozaiky bylo kvalitní a erudované kulturní
zpravodajství, jaké nemá u nás v éteru, a to bych chtěla hodně
zdůraznit, obdoby! Každý redaktor měl úzkou specializaci na
jeden obor, byl díky tomu v dané kulturní komunitě
respektovaný a významné osobnosti mu vždy poskytly rozhovor,
protože věděly, že se bude ptát se znalostí a nebude jen
sbírat povrchní informace. Stejně odborně a kvalitně pracovali
editoři vysílání. To bylo naše krédo a to je stále obrovskou
předností torza bývalé redakce. To je nezbytné zachovat.
Vltava nemůže znít jako Radiožurnál a naopak.
Vloni proběhla soutěž o původní rozhlasovou hru vyhlášenou k
devadesátému výročí rozhlasu. Celkem porota posuzovala 133
her. Jakým příčinám přičítáte tak velký zájem o soutěž
vypsanou Českým rozhlasem?
Už jsem o soutěži detailně mluvila vloni v květnovém Pátku
Lidových novin. Zopakuji, že podle mě má rozhlas pořád ještě
vysoký kredit a rozhlasová hra je ceněný žánr. Motivační roli
možná hrála i finanční částka vypsaná pro vítěze, i výročí
devadesáti let rozhlasu mělo svou váhu. V neposlední řadě si
myslím, že žijeme sice v nelehké, ale zajímavé době, která
přináší hodně témat. Takže je o čem psát. Letos, doufám,
odvysíláme nejen tři vítězné hry, ale i několik dalších.
Připomenu, že první cenu získala hra Průtrž Martina
Františáka, kterou režijně zpracuje Natália Deáková, druhá
Benzina Dehtov Petra Pýchy je už natočená Alešem Vrzákem a na
třetí inscenaci textu Sad Romana Ludvy pracuje režisér Ivan
Chrz.
Alena Sojková
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 20.
11. |
