|
|
 Dvě děti uprostřed noci
Slovinský režisér Olmo Omerzu, jenž na sebe upozornil již
středometrážním Druhým dějstvím, vystudoval pražskou FAMU a
nijak se netají vlivem, který na něj česká kinematografie
měla. Poetika všedního dne, tolik příznačná pro počátek
šedesátých let, se ukazuje být životná i nyní: sice se změnily
kulisy a částečně též mentalita lidí, avšak zmarňující
melancholie, která ovládala dění a nořila se i do postav,
zůstává nezměněná. K tomu přistupuje až nelítostná syrovost
pohledu, který obnažuje události i motivace jedinců, ačkoli se
zdánlivě nic převratného ani mimořádného neděje.
Omerzu, samozřejmě svázán omezeným rozpočtem, čerpá z odkazu
minimalisticky pojednaných filmů uzavřených do jednoho
prostředí, zpravidla bytu. Neřeší se tu otázky svědomí ani
nerozhoduje o vině či nevině jako v proslulých Dvanácti
rozhněvaných mužích, naopak tu vítězí zdánlivá všednost. Dva
malí kluci, občas i rozkmotření, jak poznáme v poměrně
rozlehlém prologu, se náhodně stanou mlčenlivými svědky ne
příliš zdařených oslav novoroční noci.
O tom film Příliš mladá noc, který v pátek 31. ledna ve 21.55
uvádí ČT2, vypráví se zaujetím bezmála dokumentárním, zvláště
pak v kresbě soumračných scenerií i setmělého panelákového
bytu. Přestože spoře zařízený byt, nasvícený jen stolními
lampičkami, byl postaven v ateliéru, i zásluhou kameramana
Lukáše Miloty vyznívá jeho zobrazení autenticky. Potvrzuje se,
že filmařova dovednost dokáže vykouzlit opravdovost i ze
zřejmé iluze.
Důležitá ovšem není jen vizuální stránka, navozující všednost
snad až tísnivou, či útržkovitá hudební složka. Podstatnější
je vyprávěný příběh, záměrně ponořený do privátních konfliktů,
které jen odkrývají prázdnotu a bezperspektivnost intimních
vztahů, jak si je trojice dospělých, mladé ženy a jejích dvou
kamarádů, uspořádala a jak se je snaží nově poskládat. Hoši se
tak poprvé v životě setkávají nejen s nezastřenými projevy
sexuality, ale také neblahými následky pití alkoholu.
Ve filmu zaujmou nejen spontánně rozehrávané situace, ale také
jejich verbální zpracování. Věrohodně rozlišené postavy, každá
s přesně vymezeným povahopisem, se potácejí v sebezpytných
výměnách názorů, v definování vztahů a očekávání. Také
chvilková přítomnost osamělého mladého policisty, jenž na
večírku nalézá jakési náhradní rodinné zázemí, přináší
blahodárný konflikt, přispívající k motivickému rozevření
celého příběhu.
Dětské role s jistým jelimánkovitým rozměrem a pozvolným
upozaďováním ztvárnili Vojtěch Machuta a Jan Vaši, dospělé
jedince, dosud hledající sami sebe, sehráli Martin Pechlát,
Jiří Černý a Natálie Řehořová.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
