Když byla prozaička básnířkou

Spisovatelka Věra Nosková (1947) je už skoro desetiletí v současné české próze pojem. Mezi hvězdy zdejšího literárního nebe ji katapultovala trilogie Bereme, co je – Obsazeno – Víme svý. Ale kdo dneska ví, jak autorka před čtvrtstoletím začínala? Zřejmě především jako připomínku básnického debutu Inkoustové pádlo realizovala Nosková aktuálně jakési best of ze své poezie. Knížku, vydanou ve vlastní režii, nazvala návodně: Být básnířkou. Jakou básnířkou byla?

Zvláštní. Na sto dvaceti stránkách přítomného výboru se autorka představuje jako jasná lyrička, která si rozumí nejlíp s vázaným veršem. Píše spíš s úžasem a dychtivostí mladého Wolkera než na zralou ženskou notu, jaká by se dala zřejmě očekávat. Vzpomíná, přemítá, ale především mlží a abstrahuje. Konkrétního je v jejích básních málo. Čtenář jen výjimečně nahmátne zřetelnou životní kulisu, výrazné gesto, naléhavý obraz. Poezie Věry Noskové prostě plyne, bez ohledu na místo i čas, veškerým dobovým surovostem navzdory. Snad i spokojena sama se sebou. Odtud je krok jednak k frázi, jednak k formalismu. Každopádně k výrazovému zplanění. Snad proto dala autorka ve své další knize přednost próze.
V románové trilogii, ale i v některých povídkách a fejetonech si pak Nosková básnickou obraznost do značné míry podržela. Jen ji podřídila celkovému plánu – rozlehlé generační reflexi padesátých až osmdesátých let a vlastní individuaci v jejím rámci. Formalistní slupku najednou prorazil živý příběh. Text získal přirozenou naléhavost. Autorka se z obecného dojmu proklubala ke konkrétní zkušenosti. Třeba pro tenhle kontrast je dobré mít titul Být básnířkou po ruce.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik



  Dvě děti uprostřed noci
  Dívejte se
 
  
Když byla prozaička básnířkou
  Pořiďte si
 
  Jak to bylo v listopadu...
  Navštivte