|
|
 Dana
Černá, herečka
Povězte, jak se holka z Jablonce nad Nisou dostala k divadlu?
Tuhle profesi jsem neměla po kom zdědit, tatínek byl lékař a
maminka zdravotní sestra. Na základku jsem chodila v
Litoměřicích, my jsme se totiž často stěhovali podle toho, kde
tatínek dostal práci. Do Zásady u Jablonce nad Nisou,
mimochodem také rodiště Michala Pavlaty, jsem pak jezdila už
jenom na prázdniny. V Litoměřicích jsem stejně jako moje
starší sestra chodila do divadelního kroužku, hráli jsme
dětská představení, jezdili na přehlídky a to mě bavilo. Pak
jsem zjistila, že existuje konzervatoř, a začala jsem se
připravovat na talentovky.
Měla jste tehdy představu o tom, co vás čeká?
Chodila jsem k paní profesorce Vildové, to byla dáma ze staré
školy. Hodně dbala na hlasovou stránku, na pregnantnost řeči.
Vděčím jí za mnohé. Napoprvé mě nevzali, rok jsem chodila na
gympl a to bylo nakonec dobře. Aspoň jsem měla čas na přípravu
i na rozmyšlenou. No a pak jsem udělala rozdílové zkoušky z
odborných předmětů a nastoupila rovnou do druháku.
Byla jste hozená do vody. Jak se vám plavalo?
Měla jsem trému, protože jsem nastoupila do rozjetého ročníku,
zprvu jsem si říkala, že tam vůbec nepatřím. Byla jsem taková
ta pilná studentka. Táta nás – tři sestry – posílal v osm spát
a říkal: „Jednou mi za to poděkujete!“ A tak jsem v divadle
usínala a neustále jsem bloudila po Praze, protože jsem
neuměla jezdit vlakem, natož hromadnou dopravou. Prostě
Nanynka z malého města objevovala velký svět. Ale zvládla jsem
to bez újmy. Naštěstí jsem na herectví dostala Janu
Březinovou, moc mě podržela a ráda na ni vzpomínám.
Jana Březinová byla skvělá herečka Národního divadla. Jaký
byla pedagog?
Všichni jsme ji milovali. Chodili jsme se na ni koukat do
divadla a o mě se starala doslova mateřsky. Často jsem u ní po
představení přespávala, abych nemusela pozdě večer jezdit sama
domů. Hned s námi začala pracovat na textech, což byla moje
záchrana, protože ostatní skupiny dělaly pořád etudy, a ty
jsem nesnášela! Musela jsem se zbavovat různých strachů.
Nebyla jsem rozený komediant, co se chce předvádět. Někdy ani
nechápu, proč dělám herectví! Spíš to beru jako svou vlastní
terapii. Člověk se na jevišti může vypořádat s různými tématy
a emocemi, na které by si sám v životě netroufl.
Kdy jste stála poprvé na jevišti jako profesionál?
V Jiráskově Temnu v Divadle v Řeznické, to jsem byla ještě
studentka konzervatoře. Jako absolventské představení jsme
dělali Pašijové hry, já jsem hrála Marii. Tam mě viděl pan
režisér Nekvasil a nabídl mi roli v Andrejevových Černých
maskách, které studoval v Hradci Králové. Byla to
symbolistická hra, měli jsme velmi odvážné kostýmy, málem jsem
se tenkrát zhroutila, že mám hrát v děrovaných punčochách a v
korzetu! Moc jsem to nechápala. Měla jsem problém s nadsázkou,
chtěla jsem všechno prožívat, což není potřeba.
Herci se nemusejí dojímat, důležité je, aby se dojímal divák.
Ke spoustě věcí jsem zkrátka potřebovala teprve dorůst.
Constance v Amadeovi, Viola ve Večeru tříkrálovém, Alena v
Noci na Karlštejně, Hilda v Paní z moře, Zuzanka ve Figarově
svatbě, Mahulena, Antigona… To je start vskutku záviděníhodný.
Podle čeho jste si vybrala svoje první angažmá?
Původně jsem měla jít do Hradce Králové, pan ředitel Zeman už
měl pro mě připravenou smlouvu. Ale tenkrát jsem z nějakého
důvodu potřebovala rychle odjet a říkala jsem, že to podepíšu
příště. Žádné příště už nebylo, protože jsem nastoupila do
Středočeského divadla Kladno – Mladá Boleslav. Bylo to prostě
blíž ku Praze. Zpočátku byla divadla spojená a my herci mezi
nimi pendlovali. Byli jsme obrovsky vytížení. Člověk měl v
pátek premiéru a v pondělí zahajovačku další hry, jezdili jsme
na zájezdy, hrála jsem třeba dvacet pět představení měsíčně.
Deset let jsem jenom zkoušela a hrála, ale byla jsem naprosto
spokojená.
A pak přišla mateřská dovolená a po ní Činoherní klub. Kdo
vás do něj přivedl?
Pan režisér Ivo Krobot, se kterým jsem pracovala v Boleslavi.
Byla jsem doma s holčičkou a nechtělo se mi vracet se do toho
kolotoče, chtěla jsem si ještě užívat miminka. A pak mi
najednou volali z Činoheráku, protože otěhotněly Nela Boudová
i Anička Bendová a potřebovali alternaci. Nakonec jsem tam
zůstala v angažmá.
Kdo z režisérů nebo z kolegů vás v divadle nejvíc ovlivnil?
V Boleslavi to byl určitě pan režisér Pleskot, byli jsme si
hodně blízko. Vždycky jsem měla radši starou školu než úlety
mladých, netoužila jsem po generačním divadle, nevyhledávala
jsem takové ty „hurápartičky“. Dneska bych se do něčeho
takového možná nechala zlákat, ale tehdy ne. Ovšem hlavně mě
ovlivnil pan Smoček, ten je prostě úžasný!
Jak se s ním pracuje?
Je to obrovská autorita. Každý ho uznává, uctívá, důvěřuje mu
a připravuje mu ty nejlepší podmínky, to samo o sobě už je
velká výhoda. O jeho názorech se nediskutuje. Je to zbytečné,
stejně nakonec zjistíme, že má vždycky pravdu. Chodí se dívat
na všechny svoje inscenace, a přitom je schopen každou reprízu
vidět čerstvýma očima. Baví mě konfrontovat svoje pocity po
představení s jeho připomínkami. Někdy si myslím, jak jsme
hráli krásně, a pan Smoček přijde s tím, že to dneska nemělo
ducha, že to máme zmechanizované, že víme dopředu, co budeme
říkat. V tomhle je pro mě prostě záhada.
Filmová a televizní kamera k vám byla mnohem skoupější než
divadelní prkna či mikrofon. Čím to je?
To nevím. Ale možná trochu vím. Někdy člověku můžou udělat
celoživotní mindrák naprosté maličkosti. Ještě jako
konzervatoristka jsem byla na konkurzu u paní Věry Chytilové
na film Vlčí bouda. Dostala jsem se do užšího kola, už jsme
zbyly jen dvě tři, a paní režisérka mi řekla: „Vy ale trochu
šilháte, ne?“ Úplně mě to odrovnalo. Hned jsem šla k
doktorovi, ten mě důkladně prohlížel a řekl, že nešilhám.
Možná to bylo z nervů nebo z únavy. Od té doby jsem si už
nevěřila, měla jsem strach podívat se do kamery a na kamerovky
jsem raději nechodila. Nikam jsem se nedrala a vlastně ani
žádné velké nabídky nepřicházely, jen pár menších rolí. No a
teď už neprorazím!
Jak si vás našel rozhlas?
Postupně. Poprvé jsem přišla na konkurz k režiséru Petru
Adlerovi na roli Cecilky v Nebezpečných známostech, to jsem
byla teprve asi ve třeťáku. Ještě před revolucí jsem
moderovala Mikrofórum, dělali jsme pomocné redaktory. To mě
bavilo, ale měla jsem hrozné nervy z přímého přenosu. Navíc,
když jsem dostala za úkol udělat narychlo rozhovor s nějakým
panem doktorem, profesorem či vědcem, měla jsem intelektuální
mindrák, že i když budu mít připravené otázky, prostě nemůžu
předstírat, že vím, o čem mluvím. No a pak jsem v rozhlase
začala dostávat jednu hezkou roli za druhou.
Co se vám na rozhlasové práci nejvíc líbí?
Klid a pohoda, ve které inscenace vznikají, a taky
soustředění. Bývám hodně roztěkaná, dá mi práci se
koncentrovat, ale tady se musím do textu plně ponořit a
vycházet z partnera, opravdu nestihnu myslet na nic jiného. I
když se člověk doma připraví, to hlavní nakonec stejně vzniká
až na místě kouzlem okamžiku. Vnímám to jako dobrodružství.
Uměla byste z té spousty rozhlasových rolí vybrat tu pro vás
nejmilejší?
S Hanou Kofránkovou jsem natočila třeba Ibsenovu Noru anebo
Bergmanovu Nevěru, to je velmi silná hra o tom, jak jedna
chvíle dokáže člověku zničit celý život. Moje poslední a
nejmilejší role je ve hře Mikea Bartletta Smluvní vztahy,
kterou režírovala Lída Engelová a hrajeme v ní s Janou
Strykovou.
S touto rolí jste se dostala i na jeviště pražské Violy, která
Smluvní vztahy uvádí v rámci dramaturgické řady Rozhlasová hra
na jevišti. Vnímáte rozdíl mezi divadelní a rozhlasovou
inscenací?
V rozhlase se inscenace natočí a už se na ní nedá nic změnit,
tady je každé představení jiné díky divákům. Byla jsem
naprosto nadšená, že paní ředitelka Miluše Viklická zařadila
tuhle hru na repertoár. Viola mi do té doby připadala
nedosažitelná, vážím si toho, že tam můžu hrát!
Je vám role této bezejmenné personalistky blízká?
Všichni říkali, že je to pro mě protiúkol, tahle „milá svině“,
protože já jsem byla vždycky „za hodnou“. Je to černá komedie
o metodách současných personalistů, kteří vědomě zasahují do
soukromí zaměstnanců a porušují jejich základní lidská práva.
Míra nadsázky mi po prvním přečtení připadala až přemrštěná,
ale pak jsem si uvědomila, kolik lidí v těchto vyšinutých
„smluvních vztazích“ musí skutečně žít. Jsem ráda, že tuto
roli můžu hrát, žít bych ji ale rozhodně nechtěla!
Jitka Škápíková, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 13.
1.
|
