|
|
Zoufalé hledání rozkoše
Režisérka Jitka Rudolfová obohatila, či spíš rozšířila
existenciální téma svých hrdinů o další rozměr. Zatímco v
autorčině prvotině Zoufalci hledali smysluplné místo v životě,
v Rozkoši se protagonistka, filmová střihačka Milena, úporně,
se sebezraňující posedlostí pachtí za marnou láskou, za
naplněním vztahu, jenž z vůle partnera probíhá hlavně
prostřednictvím esemesek.
Hrdinka se profesně i společensky pohybuje v převážně
uměleckém prostředí, spolu s kolegy řeší tvůrčí problémy; což
je mimochodem další rozšíření zorného úhlu autorky – komunita
jejích uměleckých přátel má spoustu trablů. Zoufalou snahu po
seberealizaci i veřejné prezentaci, hledání kompromisů, na
druhé straně touhu po originalitě a niterný debakl, když
citlivý jedinec zjistí, že je kolem něj i v něm samém prázdno.
Milena to s nimi probírá, i když jako úspěšná profesionálka
tyhle problémy v podstatě nemá. Trápení ostatních vnímá spíš
jako cosi, co probíhá mimo ni, sama je posedlá něčím jiným.
Titul filmu lze přijmout jako jistou ironii, neboť hlavní
postava ani ostatní figury žádnou rozkoš neprožívají, jen po
ní touží. I když poněkud překvapivý a do ironického humoru
vyhrocený závěr snad napovídá, že hrdinka jakéhosi uspokojení
dosáhla. Ale děj – ostatně dost jednoduchý, místy trochu
rozvleklý – není až tak důležitý.
Filmu dominuje sympatický herecký výkon Jany Plodkové i
dalších (Jan Budař), přesvědčivá atmosféra a vytříbená forma.
Autorce se podařilo zachytit – a zkarikovat – prostředí,
poloprázdné hovory, pod nimiž pulzují nevyřčené problémy a
bolesti, funkčně zapojit představy a sny. Jazyk je filmařsky
čistý, s výtvarným citem. Bohužel se však občas vytrácí smysl
pro uměřenost. Snad máme pochopení pro Milenino citové
zranění, ale její posedlost působí přece jen trochu vyšinutě.
Některé motivy (i postavy) filmu vyznívají do ztracena, jiné
zůstávají jakoby ve vzduchoprázdnu, jak se, ehm, na „artový“
film sluší.
Agáta Pilátová, filmová publicistka
Foto
Cinemart |
