|
|
 Jak občan Havel vstoupil do politiky
Dokumentarista Pavel Koutecký se pohyboval více než třináct
let v blízkosti prezidenta Václava Havla, nahlížel do
zákulisních jednání, více než vnější oficiality jej zajímalo,
jak se prezident chová v soukromí, ve chvílích, kdy jej
nesledují média.
Po tragické Kouteckého smrti osiřely desítky hodin pořízeného
materiálu, k němuž neexistoval žádný podrobnější náčrt, jak by
měl být zpracován. Když se celého projektu – posléze nazvaného
Občan Havel (uvádí ČT2 v neděli 26. ledna ve 20.00) – ujal
Miroslav Janek, vnesl do pojetí již své hledisko, jakkoli
usiloval o dodržení předpokládaných Kouteckého záměrů.
Janek nám předložil obraz státníka nahlíženého tak trochu
průzorem klíčové dírky, aniž by přitom vytahoval cokoli
skandalizujícího. Pokouší se Václava Havla představit
především jako člověka, za jehož důstojným politickým
zevnějškem se skrývají pochybnosti a hledání optimálního
řešení. Veřejná Havlova vystoupení (a nejen Havlova, též
Havlových politických odpůrců, najmě z řad republikánů) vídáme
jen z televizních záznamů, jakkoli někdy tvoří až symbolické
zarámování příslušného motivu v postupně rozkrývaných
politických šarádách.
Občan Havel prozrazuje i protagonistovu ostýchavost, slušnost
v jednání, zabraňující v leckdy razantnějším jednání, jak se
opakovaně stvrzuje zejména ve vztahu k mentorujícímu Václavu
Klausovi a při jednáních s ním. Avšak neméně výmluvná je
rovněž Havlova rozmluva s tehdy opozičním Milošem Zemanem,
jenž mu – drže nezbytnou becherovku – vemlouvavě doporučuje,
aby se nebál vystupovat jako suverén a neohlížel se na žádosti
či očekávání někoho jiného.
Avšak pozornost se nesoustředí jen na důležitá Havlova
rozhodnutí. Záhy postřehneme, jak si Koutecký uměl všímat i
zdánlivých drobností – a Janek je umně zakomponoval do
výsledného celku. Připomeňme aspoň opakované smetávání lupů ze
saka, roztomilé i jemně groteskní, gesto mimoděčně hlídající
důstojný vzhled. Kameraman Stano Slušný mnohokrát prokázal
svou pohotovost, štáb ostatně svou přítomnost nijak
nezdůrazňoval, ale ani nepotlačoval (někdy na ni ostatně
upozorní sám Havel).
Také rozpoznáme, že dokončovacích prací se – poté, co Česká
televize se trestuhodně odmítla na nich podílet! – ujala Nova:
proto veškeré „veřejné“ projevy pocházejí z jejích archivů
(Česká televize je zastoupena pouze do té chvíle, než Nova
spustila vysílání). Vytváří se tak jakýsi podprahový dojem, že
jediným médiem, které Havla cíleně zaznamenávalo, byla právě
Nova – a to vždy navýsost korektně. Že svého času odvysílala
slídivé záběry z Havlovy hospitalizace, o tom samozřejmě
nepadne jediná zmínka…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
