|
|
Dětská detektivka v rytmu hip hopu
V sobotu 25. ledna ve 13.05 hodin si děti na Dvojce Českého
rozhlasu mohou naladit rozhlasový dárek k pololetnímu
vysvědčení – premiéru hry nazvané Babu a papoušek, hiphopový
detektivní příběh z prostředí moderního města, který napsal a
režijně nastudoval Petr Vodička.
Zigi je obyčejný kluk, básník ulice, který mluví ve verších a
mezi lavičkami na sídlišti pozoruje okolní svět, což mu
přináší spoustu podnětů nejen pro písně vznikající z
momentální nálady. „Noční město je jako tajemnej les. A
protože večer hrdí majitelé kobercovejch zvířat venčí svoje
čtyřnoháky, můžeš potkat sem tam docela veselý vobrázky. Třeba
kravaťáka s pudlem, babku s jezevčíkem nebo – jako v mým
případě – ninju s papouškem.“ Právě tak začíná Zigi komentovat
příběh, v němž hlavní role mají malá holka Barbora pátrající
po svém zmizelém papouškovi a na straně druhé zlý profesor,
který je samý podvod a zrada a před žádnou špatností ho nic
nezastaví.
Slova do skládačky
Námět na hru, v níž jde o holý život a vystupují v ní skutečné
bytosti i podivná monstra, získal Petr Vodička už před mnoha
lety při přijímacích zkouškách na katedru alternativního a
loutkového divadla DAMU, kdy musel z několika zadaných výrazů
rychle napsat pohádku. Pospolu se vyskytla slova holka a
papoušek, která autor posléze v roce 2012 využil při psaní hry
pro Naivní divadlo Liberec. Právě tehdy vznikl scénář, jenž se
stal základem rozhlasové dramatizace inspirované komiksovým
způsobem tvoření. Režisér Petr Vodička si dal za cíl zkusit
převést do zvukové podoby vše, co je pro komiks
charakteristické, tedy především zkratku, nadsázku a
vykreslování obrazů (v tomto případě zvukem), a přitom
neztratit příběh, což se může stát podivuhodně snadno.
Jako zkušeného autora, který pro dětské divadelní publikum
píše už patnáct let, Vodičku na této konkrétní látce zajímalo
především to, jak v příběhu s jistými pohádkovými motivy mohou
fungovat postupy používané v detektivkách a do jaké míry je
možné pracovat s cíleným zadržováním informací, aby děj ještě
zůstal dětem srozumitelný. Pro divadlo Petr Vodička nastudoval
už nejednu inscenaci (například pro Naivní divadlo Liberec,
Divadlo Alfa Plzeň, Divadlo Lampion Kladno), ovšem v rozhlase
se hra Babu a papoušek stala jeho režijním debutem. Velkou
oporou mu proto byl dlouholetý a oceňovaný režisér Ivan Chrz,
dále nadšený zvukový designér Jan Trojan a v neposlední řadě
trpělivý zvukový mistr Dominik Budil. Dobrou volbou pro
začínajícího režiséra byl i herecký tým, který sestával z
členů pražského Divadla v Dlouhé (Martina Matejky, Miroslava
Hanuše, Miroslava Táborského, Pavla Tesaře, Jana Vondráčka,
Vlastimila Zavřela, Jana Meduny, Marka Němce, Heleny Dvořákové
a Tomáše Turka). Hlavní roli Babu (Barbory) ztvárnila členka
Dismanova rozhlasového dětského souboru Julie Baboráková. Jak
sám Vodička potvrzuje, s herci se mu pracovalo výborně: „Mají
ze svého divadla zažitou jakousi společnou komediálnost,
neustále přítomnou radost z určitého druhu humoru.“
O strachu, odvaze i štěstí
Novou rozhlasovou hru pro děti do značné míry charakterizuje
hudba Petra Kalába, která čerpá z úspěšné stejnojmenné
inscenace Naivního divadla Liberec. Tamní dětští diváci
přijímají příběh bezvadně a hudba je chytla natolik, že v
jedné základní škole začali žáci po vzoru průvodce Zigiho
rapovat.
Příběh hry se odehrává v nočním městě, kde Babu pátrá po svém
ukradeném papouškovi a přitom potká nové přátele: neúspěšného
rapujícího básníka ulice Zigiho, doktora Juliuse Ledvinu,
který chodí každý večer běhat, aby zapomněl na svou osamělost,
a bezdomovce Jardu, jenž je šikovným opravářem a konstruktérem
nejrůznějších elektrických přístrojů. Podivuhodná zařízení,
moderní technika a industriální prostředí hrají v příběhu
důležitou roli. V podstatě však jde ve hře především o boj
dobra se zlem, což je základ tvorby pro děti.
Režiséra Petra Vodičku práce pro rozhlas nadchla a odnáší si z
ní celou řadu zkušeností: „Vidím důležitost jednotlivých fází
rozhlasové režie, pochopil jsem, kde a co je potřeba ohlídat,
co se vlastně podepisuje na konečném výsledku, ale také to, že
v určitých momentech toho jako režisér moc neovlivním. Při
práci jsem dbal na temporytmus, který je u hry s hudebními
prvky zvláště důležitý, a také jsem hodně přemýšlel nad tím,
jak vytvořit ve studiu a zvukovými prostředky šťavnaté a
věrohodné postavy. Rozhlasová tvorba je úplně něco jiného než
práce v divadle, ale myslím, že když se člověk zvládne
přenastavit na rozhlasový systém, může mu být kontaktní
divadelní cítění k užitku. Na rozhlase coby médiu mě baví to
samé, co čtenáře na literatuře: člověk si při poslechu vytváří
svou vlastní představu, nechává si hlavou běžet svůj vlastní
film, který může být černobílý, barevný, milý i hrůzostrašný,
u každého však trochu jiný. Vždy se jedná o originál.“
Snad se i vám, vašim dětem a vnoučatům při poslechu rozhlasové
hry Babu a papoušek budou v mysli tvořit barevné obrázky plné
napětí, touhy, odvahy i strachu, ale také štěstí a humoru.
Mnohé děti možná přimějí k přemýšlení nad tím, kdo je opravdu
špatný a kdo na první pohled podivně a nedůvěryhodně jenom
vypadá, ve skutečnosti je však velký a odvážný hrdina.
Zuzana Vojtíšková, dramaturgyně ČRo
Foto archiv Naivního divadla Liberec
a
Martin Pekárek
|
