|
|
Naďa Konvalinková, herečka
Když se dnes zralá paní Konvalinková ohlédne za mladou
Naděnkou, jaký vidí rozdíl?
Vše, co jsem prožila, mě posunulo dál, všechny životní bolesti
mě vyhodily výš. Dnes bych jednala moudřeji a uvážlivěji v
mnoha situacích. Neprahnu už také po vnějších věcech. V mládí
jsem toužila po vlastním autě a vlastním bytě, po svetru z
Tuzexu. Teď mě zajímá osud naší planety, zahrada, příroda,
bylinky a to, jestli můžu někde někomu pomoci. Mám ráda vše
barevné. Během života jsem pochopila, co je podstatné a k
životu opravdu potřebné. Po jednom se ale toužívá jak v
mladém, tak i ve zralém věku. Po lásce a pevném vztahu.
Zmínila jste, že máte ráda barvy. Přesto jste na naši schůzku
přišla obléknuta v černé barvě.
Nedávno jsem hovořila s pánem, který se zabývá různými
duchovními věci, a také on se mě zeptal, jak můžu chodit v
černé barvě, která odebírá duchovní energii. A že prý na první
čakru je potřeba nosit barvu červenou, dodávající energii. A
tak nyní sháním po Praze červené spodní prádlo! Ale vážně.
Černá samozřejmě i opticky zeštíhluje, tedy pokud si zrovna
nesednu do bílé kožené sedačky…
K tomu zeštíhlování: před časem jste se pod vedením doktorky
Cajthamlové rozhodla zhubnout. Já tady ale prohlašuji, a
myslím, že za spoustu čtenářů, že nechceme hubenou Naďu!
(Hurónský smích) Já nemůžu být nikdy hubená, ale můžu být tak
akorát!
Vy umíte svá kila nosit, máte šarm a eleganci.
Ono je to také o tom, že člověk nesmí překročit určitou míru,
a já sklon k nadváze mám po svých prapředcích. Měla jsem
dojem, že je už potřeba razantně zasáhnout. Navíc si myslím,
že mnoho lidí si řekne, že když to dokázala Konvalinková, tak
proč by to nedokázali taky. Pokud se má člověk rád, měl by o
sebe pečovat i po této stránce.
Prožila jste život, který nebyl jen procházkou růžovou
zahradou. Kam chodíte na svůj pověstný smysl pro humor?
To působí láska, ať již ji přijímáte, nebo vydáváte. Mám
opravdu ráda lidi, přestože jsou někteří třeba zlí. Mně takoví
lidé také ublížili, ale dnes věřím, že i setkání s nedobrým
člověkem má svůj smysl, třeba proto, abychom se z toho setkání
poučili. Naučit se odpouštět je zásadní záležitost v životě
každého člověka. Pokud žijeme s pocitem ublíženosti, zranění
ve svém srdci a nedokážeme odpustit, škodíme sami sobě, ve
svém nitru se užíráme a žijeme ve vlastní nesvobodě. Pokud se
nám ale podaří od sebe odříznout jakoukoliv negativní
zkušenost, pocítíme v srdci obrovskou úlevu. A právě to jsou
plody odpuštění člověku člověkem.
Překvapujete mě! Čekal jsem, že náš rozhovor bude jednou
velkou smrští humoru, a vy zatím táhnete na filozofickou smeč.
Velmi mně zaujala Angličanka, která žila několik let v Tibetu.
Napsala knihu Jak nakrmit své démony. Pojednává o tom, jak
zacházet se svými nemocemi a neduhy. Místo toho, abychom s
nimi bojovali, máme jim dát stravu, která je obrátí v náš
prospěch. Gándhí kdysi také zcela převrátil situaci ve svůj
prospěch, když člověka, který ho přišel zatknout, pozval i
přes protest svých stoupenců na šálek čaje. Jenže pak to byly
šálky dva, tři, pět, a výsledkem bylo, že jeho protivník během
čajového sezení, kdy Gándhí mluvil a mluvil, zcela přehodnotil
svůj postoj k muži, kterému chtěl původně uškodit. Když Honza
v pohádce utne drakovi hlavu, narostou mu místo jedné dvě. O
tom je světské zlo. Žádný boj či válka nikdy nepřinesly nic
dobrého. Smíření ano!
Pokud takto přemýšlíte o životě, nabízí se otázka, jaké role
vám sedí vnitřně lépe. Komedie, nebo drama?
Ideální představení pro mě je to, když se u něj lidé od srdce
zasmějí a zároveň v něm najdou místa, kde si mohou ulevit
pláčem. Život je drama i komedie. A pokud lidé odcházejí z
divadla emočně vyvážení, pak v takovém představení hraji moc
ráda.
Zabírají divadelní představení vždy stejně? Je rozdíl mezi
publikem v různých místech?
Upřímně říkám, že čím jsme dál od Prahy, tím je obecenstvo
vřelejší. Na zájezdových představeních míváme většinou potlesk
vestoje. Na Slovensku je to pravidlem. V Praze jsou diváci
kulturně rozmazlení, nabídka je obrovská, můžou nás herce
kdekoliv potkat, kamkoliv si na nás kdykoliv zajít. Na venkově
jsou opravdu vděční, že za nimi přijedeme, a dávají nám to
najevo třeba i koláči, které pro nás napečou.
Za štacemi procestujete dost času. Předpokládám, že je v
„hereckém autě“ asi veselo.
Občas ano. Někdy jsme z různých příčin unavení, tak je klid.
Já jsem si navykla v autě číst. Zvláště na cestě domů, kdy mám
emocemi z odehraného představení rozbouřenou krev a nemohu
spát. Používám malou lampičku, nasadím ji na knihu a čtu. Tím
se vnitřně zklidním a pak doma v pohodě usnu.
Vedle paní Bohdalové a paní Janžurové jste další skvělá
„kominda“. O komicích se říká, že jsou vnitřně smutní. Platí
to i o vás?
Myslím, že mám všeho napůl. Po dědečkovi, který byl takovým
Louisem de Funes, máme všichni v rodině smysl pro humor a
nedělá nám problém se zesměšnit a smát se sami sobě. To je
základ. Umět humor pak interpretovat, když je napsán často
mezi řádky, podat ho tak, aby byl vystižen význam, aby dopadl
elegantně, jemně a lehce, je dar a přesně takový humor na sebe
nechávám ráda působit. Užívám si i humoru peprnějšího,
jadrnějšího, ale především chytrého. Češi jsou národem Jana
Wericha, Jiřího Suchého. Proč však klesáme v současné
televizní zábavě tak hluboko a k takovým trapnostem?! Je to
velká škoda! Vždyť naši mládež bychom měli vychovávat právě
velikány českého humoru, inteligentního humoru. Bohužel, pana
Wericha nenaklonujeme…
Z jakého důvodu kolem nás bují pokleslý humor?
Protože neexistuje žádná autocenzura. Zodpovědnost za to mají
samozřejmě i ti, kteří povolují vypuštění daného díla mezi
lidi. Oni mají možnost kultivovat národ, ukazovat, že tudy a
tudy cesta nevede. Ale já nad naším národem nelámu hůl. Český
národ je chytrý národ. Doba hladu po opravdu dobrém humoru
znovu přijde. Důkazem toho je, že máme plná divadla, že lidi
už to nyní táhne za herci do divadla. Já osobně jsem se také
vrátila ke knihám, protože když některý večer nehraju a měla
bych chuť se na televizi podívat, zjistím, že většinou není na
co.
Dokázala byste charakterizovat komediantství?
Obávám se, že se charakterizovat nedá.
Je to klauniáda, šaškovství a pak právě ten inteligentní
humor. Záběr je obrovský a definováním bychom ho jistě o něco
ochudili. Je mně smutno, když slýchávám kolem sebe, že ten
opravdový, poctivý humor zmizel.
Předpokládám, že váš život s Oldřichem Kaiserem musel být
převážně jednou velkou školou smíchu.
Byli jste si a jste si vzájemnou inspirací?
S Oldou jsem se naučila improvizovat. Bývala jsem herečkou,
která se raději na jevišti držela pevně textu. V soukromí jsem
s tím problém neměla, nakonec v životě s Oldřichem mně nic
jiného ani nezbývalo. Časem jsem ale i na prknech dostala
odvahu k osobní invenci, přesto se v improvizaci nepovažuji za
mistra.
To, co umí Olda s Jirkou Lábusem, nebo třeba i Bolek Polívka,
v tom doma nejsem. Kaiser s Lábusem umí reagovat ihned úplně
na vše. A co víc, oni to umí dovést bez předchozí domluvy k
pointě, která má hlavu a patu. Jejich trénink je celoživotní a
v Kouzelníkovi nebo v Ruské ruletě to vše dokázali zúročit.
Musím říct, že jsem se v manželství s Oldřichem nesmírně
bavila. Nesmírně! Když pominu ty ryze soukromé věci, tak jsem
se životem s ním vyloženě prosmála. Olda i Jirka na mě
neustále chystali nějaká překvapení a recese. A přestože jsem
byla díky tomu neustále ve střehu, stejně jsem se neuhlídala a
naletěla jsem.
Vaříte v Českém rozhlase. Tedy ne že byste vařila v jeho
závodní jídelně. Vaříte „po drátě“. Jde vůbec přenést éterem
atmosféru, vůni z kuchyně?
Je to takové příjemné povídání u vaření, které poskytuje
poměrně velké pole k prozkoumání různých sfér lidských
činností. Na vlnách středočeského Regionu si povídáme s
Patrikem Rozehnalem a naším hostem, kuchtíme a při tom se před
námi otevírají lidské osudy. Jako malá holka jsem milovala čas
strávený s maminkou v kuchyni, kdy se povídalo jen tak o
životě. A právě o to se snažíme, navodit pohodovou atmosféru.
Vůni si již musí každý vytvořit sám, stejně jako my – ve
studiu opravdu krájíme cibuli, rozpalujeme olej, smažíme a
pečeme. Ta autentičnost tady je. V rozhlase není možné nic
dohrát nějakou grimasou. Vše je na síle slova.
Kdybyste měla možnost opět si zahrát některou z rolí, které
jste hrála v mládí, na jaké byste se vyřádila?
Možná že Ofélii bych ztvárnila ještě dramatičtěji. Dávka
naivního humoru, kterou jsem tenkrát doslova oplývala, byla
autentická proto, že jsem taková opravdu byla. Znovu bych si
chtěla zahrát dceru v Drobečcích z perníku a ani Janu z Arku
bych neodmítla. Díky svým životním zkušenostem bych ji
dokázala ještě více výrazově posunout.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Tesař
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 30. 12.
|
