|
|
Jak holky vnímají své tělo
Do tuzemských kin se téměř naráz vřítilo několik filmů, které
se věnují ženskému prožívání partnerských vztahů, hledání
lásky i sexu. Jedním z nich je německá komedie Vlhká místa.
Líčí, jak sotva dospělé děvče vnímá vlastní tělo a jeho
intimní potřeby, jak se o něm vyjadřuje.
Na počátku stál velice úspěšný román Charlotte Rocheové
(vydalo jej brněnské nakladatelství JOTA), upřímná a nic
neskrývající sebezpověď dívky Helenky, jež se ocitá v
nemocnici poté, co se jí zanítilo zranění, které si přivodila
při holení intimních míst. Rocheová své líčení pojala jako
někdy až automatizovaný, volně plynoucí tok postřehů a
prožitků, se kterými jako by se hrdinka svěřovala nějakému
imaginárnímu důvěrníkovi, před nímž nemá žádná tajnosti.
Režisér David Wnendt musel předlohu zahustit, vtisknout jí
opěrné, v konstrukci příběhu přesně ukotvené body. Proto se
také filmová podoba vyznačuje daleko větší naléhavostí,
doslovný popis jevů či událostí dosud naznačených jen verbálně
vyvolává větší odezvu (dokonce takovou, že někteří méně odolní
diváci raději odcházejí).
Dozvíme se netušené podrobnosti o intimní hygieně, o nakládání
s tampony, o výměně spodního prádla, o milostných zálibách i
leckdy svérázném experimentování. Předváděné dění je
prezentováno jako něco zcela běžného – jen se s tím nikdo
veřejně nechlubí. Občas se zdá, že režisér se opájí i
vyslovenými nechutnostmi, i když jako nechutné vnímáme hlavně
to, co se střežíme veřejně předvádět, nejsme-li
exhibicionisté.
Hrdinku totiž znechucuje přehnaná čistotnost a spořádanost,
takže si v této oblasti počíná takříkajíc všem naschvál.
Například úvodní sekvence ze znečištěného záchodu má své
zvrhlé kouzlo. Podobnou provokativností se vyznačují i výjevy,
které zhmotňují vzpomínky nebo zejména bizarní představy. A
pominout nelze ani hudebně vytříbenou vizi, zpodobňující ve
zpomalených záběrech „dochucení“ objednané pizzy; obé je
vskutku výživné.
Netuším, jak Vlhká místa, která v Německu dosáhla mimořádné
popularity, obstojí u nás. Jistě provokují, ale mějme na
paměti, že na odstraňování tabu v pohledu na ženské nitro se
podílela i jiná díla, třeba už před půlstoletím Bergmanův
snímek Persona, poté texty Elfriede Jelinekové nebo ještě
později i u nás známé jevištní Monology vaginy od Eve
Enslerové.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Aerofilms |
