|
|
 Martin
Veselovský, moderátor
Před třemi lety jste řekl: „Události komentáře a Dvacet minut
Radiožurnálu považuji za něco, co by opravdu bylo zvěrstvo
opustit.“ Trváte na svých slovech i dnes?
V podstatě ano. Protože tak, jak jsou dnes věci v médiích
nastaveny, nevidím nic, co bych dělal radši. Nedá se ovšem
vyloučit, že se to časem objeví.
Nemrzí vás rozklad týmu Událostí komentářů Veselovský –
Drtinová – Klepetko, jehož jednotliví členové byli každý jiná
osobnost, ale každý z nich se vlastními prostředky dokázal
dobrat k cíli, tedy ke kýžené odpovědi? Zdá se mi, jako byste
teď zůstal trochu osamocen...
Pokud byl nějaký původní tým, pak to byl tým s Jakubem
Železným. Kolega Klepetko s námi působil rok. Mohlo mě,
pravda, mrzet, že odešla Daniela, ale na druhou stranu Daniela
sedí v televizi vedle mě u stolu a redakční a editorský tým,
který připravuje Události komentáře se podílí i na jejím
pořadu. Z tohoto úhlu pohledu se nedá říct, že by mně to bylo
vysloveně líto, spíš je to tak, že situace v České televizi je
komplikovaná.
Když byla Daniela Drtinová v létě odvolána z Událostí
komentářů, dal jste najevo, že vám není příjemné, co se děje,
a postavil jste se s několika kolegy za ni.
Tohle řada lidí ne zcela správně interpretovala. To nebylo
klasické postavení se typu „Nechovejte se nespravedlivě k naší
kolegyni“, my jsme prostě jen vznesli dotaz. Ptali jsme se,
jak máme vnímat to, že je naše kolegyně před volbami přeřazená
na jiný typ pořadu, aniž by to bylo náležitě vysvětleno. My
jsme nevyjadřovali žádný protest, na to nemáme právo. Spíš nás
zajímalo, s čím máme počítat do budoucna, jestli je naše
pozice tak křehká, že to před volbami může očekávat každý z
nás.
Máte nastavené hranice, za které byste už nemohl jít?
Například pokud by se objevily znaky manipulativnosti ze
strany vedení média, ustupování politikům...
Sama jste to popsala. Nynější situace je jednoduchá. Byl podán
podnět k Radě České televize, bylo vyjmenováno několik
podezření na provinění se vůči novinářské etice ve
veřejnoprávním médiu. Auditoři nyní budou zkoumat, jestli k
nějakému ovlivňování vůbec docházelo. Až dospějí k závěru,
bude si muset každý vyvodit závěr, jestli chce dál v televizi
pracovat, nebo ne.
Jak se změnily od roku 2004, kdy jste s jejich moderací
začínal, mediální politické debaty? Jak se změnili moderátoři
a jak jejich účastníci?
Stali jsme se sebevědomějšími. Jsme čím dál přesvědčenější, že
je povinností politiků odpovídat na otázky, které se týkají
nakládání s veřejnými penězi a vůbec spravování věcí
veřejných. A také že vůbec neexistuje téma – až na výjimky
hraničící s bulvárem –, o kterém by neměli mluvit. Tahle
premisa nám dává velkou volnost v tom, jak vůbec s politiky
hovořit. Ve srovnání s dřívějškem jsme rovnocennějšími
partnery. Ta doba, kdy se novináři politiků ptali tak, aby jim
poskytli prostor pro jejich sebevyjádření, je naštěstí pryč. I
když je to možná troufalé tvrzení.
V průběhu deseti let, kdy moderujete nejsledovanější politické
publicistické pořady, se neustále zlepšujete. Od koho se
učíte? Jak na své dovednosti pracujete?
Na všechno, co odmoderuji, se znovu dívám, popřípadě své
pořady poslouchám. To je asi největší zdroj mého
profesionálního posunu. A neocenitelná je i zpětná vazba od
všech mých editorů – v rozhlase i v televizi – během
rozebírání odvysílaného pořadu. Tam se zamýšlíme i nad tím,
proč něco dopadlo jinak, než jsme si představovali. Chyba
mohla být na naší straně, nebo tam hrály roli objektivní
okolnosti a jinak nešlo postupovat, nebo se stalo něco, na co
jsme nebyli připraveni. Hned si řekneme, co by se příště dalo
udělat, aby nás něco podobného nezaskočilo, kdyby se to
náhodou zopakovalo.
V interview Daniely Drtinové s Michalem Haškem bylo po
vystoupení hejtmana Chovance divákům jasné, že místopředseda
ČSSD o schůzce u prezidenta lže. Proč v tomto okamžiku nebyla
moderátorka tvrdší a nepřitiskla ho ke zdi se slovy: „Pane
Hašku, já vím, že teď lžete?“
Odpověď je jednoduchá. V tu chvíli přece ještě vůbec nebylo
jasné, jestli nelže Milan Chovanec. Navíc moderátor není
soudce. Jeho úkolem je poskládat sled otázek tak, aby bylo
jasné, že dotyčný v danou chvíli třeba lže. Ovšem v tomhle
konkrétním případě a v ten konkrétní den byla pořád ještě malá
pravděpodobnost, že možná lže někdo jiný. Nejsme tam od toho,
abychom vynášeli soudy; pracujeme pro veřejnoprávní média,
která mají nějaké profesionální kodexy. Posluchače, diváka
nemá zajímat, co si myslím já. Mým úkolem je být tak dobře
připravený, abych dokázal demonstrovat, že například daný
politik lže.
S oblibou říkáte: „Já vám rozumím, ale ptal jsem se vás na
něco jiného.“ nebo „Pane poslanče, poslouchejte mě!“, dokonce
i „Tak znovu!“. Kdy tyto „donucovací prostředky“ vyzrály? Kdy
jste zjistil, že fungují?
Jejich používání nebylo nijak záměrné. Zkoušel jsem v průběhu
času různé prostředky, až se ukázalo, že tohle – alespoň u mě
– funguje relativně dobře a není důvod se tohoto komunikačního
postupu vzdávat. Navíc je proti němu dost obtížná obrana,
pokud respondent nechce přejít do osobní roviny. Jakmile totiž
opustí věcnou rovinu a začne mi oponovat, že tomu, o čem
mluví, nerozumím, do jisté míry prohrává.
Mají prostředky vašeho moderátorského stylu oporu ve studiu
psychologie, mediální komunikace a podobně?
Nemají. Je to čistě intuitivní záležitost.
Dokáže vás ještě ve vysílání něco nebo někdo rozhodit?
Ale pochopitelně. Každý vypjatý okamžik ve studiu. To mám
zpocená záda a srdce mi bije až v krku. Uvedu konkrétní
příklad: předvolební rozhovor s pány Okamurou, Vandasem a
Adámkem, během něhož na vás všichni tři útočí. Jediné
východisko je být stoprocentně připraven, umět jejich volební
programy zezadu zepředu a být schopen z nich přesně citovat. V
té dokonalé přípravě je naše spása. Jakmile mi totiž někdo z
nich začne vykládat, že jsem si něco špatně přečetl, vím, že
nemá pravdu.
Moderoval jste i rozhlasové předvolební duely před
prezidentskou volbou. Jak těžké bylo zvládnout oba kandidáty?
Je důležité si předem promyslet všechny možnosti, které při
debatě mohou nastat. Dají se namodelovat situace, na které si
oba respondenti mohou stěžovat, případně co budou požadovat.
Až na výjimky lze všechno předem promyslet. Moderovat tyhle
duely tak těžké nebylo. Rozhovor face to face s jedním z
kandidátů a současným prezidentem o financování jeho volební
kampaně byl podstatně náročnější.
O vás je známo, že nechodíte k volbám. Proč?
Protože se mi s tím potom líp pracuje. Nesvazuje mě, že mě
některá strana svými kroky štve, přestože jsem jí hodil
volební lístek.
Vaše profesionálně úspěšně tajené politické preference
ovšem občas berou za své na vašem Facebooku či Twitteru...
To tam ale čtete vy. Já si myslím, že tam nic takového není.
To, že na Facebooku nebo na Twitteru poukážu na hloupost
nějaké politické strany, není vyjádřením politické preference.
Já tím jenom říkám, že z mého pohledu se daná strana chová
přinejmenším podivně. A nezveřejňuju, které politické
seskupení podle mě jedná rozumně.
Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu se nedávno váš host,
publicista Jan Macháček, dotkl jisté dvojjedinosti píšícího
novináře: na svůj blog může psát do jisté míry otevřeněji – a
tím tvrději, důrazněji – než na stránky Respektu, kde z
profesionálního hlediska musí mít každé tvrzení podložené
důkazy, zdroji apod. Může si tohle dovolit i moderátor
veřejnoprávních médií?
V tomhle s Honzou úplně nesouhlasím. Jestli nemá být moje
nestrannost zpochybněna, dávám si i na sociálních sítích pozor
na to, abych se nedopustil nějakého vysloveně hodnotícího
výroku, který by se dal posléze vykládat tak, že mi třeba
nějaká strana leze na nervy. To, že se v nějakém odkazu
zeptám, jestli je nějaké politické jednání ještě normální,
nebo jestli jsme se už posunuli někam jinam, je na stejné
úrovni, jako bych se ptal ve vysílání. Abych tedy odpověděl na
vaši otázku – novinář mé profese by se měl na sociálních
sítích chovat stejně jako ve studiu. Výrazně uvolněnější režim
by neměl fungovat, protože by se dal snadno zneužít.
Jak a kým?
Pokud by mediální poradci politických stran byli co proto,
měli by všechny moderátory v tomto smyslu „proklepnuté“ a svým
klientům by radili, aby to v debatách a rozhovorech používali.
Jenže oni v tomto směru neprojevují žádnou aktivitu.
Alena Sojková
Foto Tomáš Vodňanský a Filip Jandourek
|
