Číslo 50/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s moderátorem.
Martinem Veselovským.

To, co nás drží nad hladinou

Naděje. Je to slovo, které jsem slyšela při natáčení svého dokumentu o Václavu Havlovi nejčastěji. Byla to nit, jež se proplétala všemi rozhovory. Nit, která spojovala zdánlivě nesourodou trojici hlavních postav. Naděje je i název mého dokumentu, který v neděli 15. prosince odvysílá Dvojka Českého rozhlasu.
Hlavní ženskou hrdinkou dokumentu Naděje je Magdaléna Vášáryová. Respektovaná herečka, jejíž umění stačí popsat dvěma slovy: Marketa Lazarová. Kdo Magdalénu Vášáryovou blíže nezná, může být stále překvapený tím, proč v devadesátých letech minulého století náhle ukončila hereckou kariéru a přerodila se v diplomatku a političku. Méně už se diví ten, kdo ji znal jako zapálenou socioložku, jednu z prvních na Slovensku, a sebevědomou intelektuálku.

V intelektuálním prostředí vyrůstala, otec i maminka byli učitelé. Její hodnoty, postoje i politické názory tříbili lidé kolem filmu i životní partner Milan Lasica. Od mládí ji zajímalo dění ve společnosti. Za její životní proměnou, které nikdy nelitovala, stál právě Václav Havel. A byl jí po celou dobu velkou oporou. Natáčení s Magdalénou Vášáryovou pro mě představovalo největší překvapení. Zaujaly mne její fyzická krása, kulturní a politický rozhled, a především síla její osobností.

Fofograf

Druhým hrdinou mého dokumentu je Tomki Němec, slavný fotograf a nositel prestižní ceny World Press Photo. Je jedním z mnoha, kteří si za téma svých fotografií zvolili Václava Havla. Je ale jedním z mála, kdo vytvořili jeho reálný obraz a jehož fotografie jsou odborníky právem oceňovány za vysokou kvalitu a autenticitu. Focení Václava Havla věnoval podstatnou část svého života. Fotil ho na různých místech světa, v nečekaných životních situacích, strávil po jeho boku ohromné množství času. Podobný vztah má i s Karlem Schwarzenbergem. Stačilo málo a stal by se fotografem dvou prezidentů. Od našeho prvního setkání jsem věděla, že chci s Tomkim Němcem pracovat. Intuitivní volba se ukázala správnou po prvních minutách natáčení. Je protipólem k dynamické a sebevědomé Magdaléně a parťákem mého třetího hrdiny.

Duchovní

Zdeněk Bárta, evangelický kněz, kterého po sametové revoluci zlákala politika, znal Václava Havla od sedmdesátých let minulého století. Byl pro něj nadějí, že má cenu čekat na lepší časy. A také vzorem člověka, který ve svých názorech a postojích neuhýbá. Politika v hektickém porevolučním čase dávala prostor pro jejich alespoň letmá setkávání. Inspirací a vzorem mu Havel zůstal dodnes.
Zdeněk Bárta byl jediný, koho jsem před natáčením neznala. Důvěřovala jsem, a nutno říct, že správně, radě svého bývalého kolegy a přítele Martina Vidláka. I on je jedním z mnoha, komu Václav Havel změnil život. Stál po jeho boku jako spolupracovník v soukromé kanceláři do posledních dní. V současné době pracuje v Knihovně Václava Havla. Při vzniku dokumentu mi byl cenným pomocníkem a rádcem.

Osobní proměna

I já jsem jednou z těch, kterým Václav Havel změnil život. Poprvé jsem ho viděla v televizi v roce 1989 jako šestnáctiletá studentka a pro část mé generace se stal ikonou. O pár let později jsem už pro něj souhrou okolností pracovala. Nikdy bych nezatoužila být novinářkou, kdybych ty nejlepší neviděla v akci při rozhovorech s ním. A také bych nikdy nevěřila, že je možné dosáhnout nemožného, kdybych se jakýmsi kouzlem neocitla z rodné Třeboně rovnou na Pražském hradě.
Cítím, jaký vliv na můj život, profesní i osobní, Václav Havel měl. A s přibývajícím věkem si to uvědomuju čím dál víc. Byl pro mě „pop star“ v době dospívání a je mi zdrojem inspirace a naděje v současné životní etapě.
Osmnáctého prosince to budou dva roky, kdy Václav Havel zemřel. Dny následující přesvědčily i velké skeptiky, že v lidech naší země zanechal obrovskou stopu. Nakolik si „havlovství“ ponecháme a necháme se jím ovlivňovat i nadále, je jen na nás. Kolik pro změnu k lepšímu v naší společnosti, třeba i inspirováni Václavem Havlem, uděláme, je také na nás. Naději máme: „Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc ‚odjinud‘. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší. To jsem tedy musel předeslat“ (Václav Havel, Dálkový výslech, Rozhovor s Karlem Hvížďalou).

Mária Pfeiferová, redaktorka ČRo České Budějovice