|
|
 Lze smířit nesmiřitelné?
Palestinský režisér Hany Abu-Assad, od něhož jsme mohli v
kinech spatřit tragický příběh lásky Omar, odehrávající se na
pozadí konfliktů mezi Palestinci a Izraelci, se ve snímku Ráj
hned teď (uvádí ČT art v neděli 15. prosince ve 20.50) zaměřil
na sebevražedné násilí jako jednu z legitimních cest vedoucích
k vystrašení či dokonce zničení Izraele.
Velkou předností je tu zajisté postižení všední, každodenní
existence v uzavřeném palestinském městě, života s drobnými
radostmi i strastmi. Režisér si všímá jak ustavičného hledání
nějaké práce, tak přípravy sebevražedného atentátu, k němuž
byli vybráni dva nerozluční kamarádi. Film ukazuje, jak věcně
se chystají splnit úkol, pevně přesvědčeni, že okamžitě
přestoupí do ráje. To ještě netuší, že se mezitím přihodí řada
událostí, které pečlivě nachystaný útok zkomplikují.
Navzdory střídmě, až dokumentárně pozorovatelskému stylu občas
film vybočuje dílem ke grotesce a paradoxům, dílem k
proklamacím o možnostech a zaměření protiizraelského odboje. S
jistou nadsázkou přibližuje počínání obou mladíků opásaných
výbušninami, jejichž ilegální přesun na izraelské území vinou
nepředvídatelných náhod selže. Abu-Assad však se vskutku
alibistickým důrazem vnáší zlidšťující prvky, vypočítané na
mentalitu evropského diváka a mající zjednat určité sympatie –
atentátník třeba váhá nastoupit do autobusu, v němž cestuje
malé dítě. Podobně můžeme vnímat i humorné prvky, které
vcházejí do natáčení videonahrávky na rozloučenou.
K působivým okamžikům, které s tlumeným, nevtíravým zájmem
vypovídají o soužití, zvyklostech i nábožnosti ovládajících
palestinskou rodinu, patří tiché loučení obou vyvolených s
blízkými, kteří nesmějí nic tušit o plánované akci (i když je
známo, že mnohé matky jsou na takové skutky svých synů hrdé).
Dozvíme se o zbožnění sebevražedných hrdinů, padnou však i
zmínky o dávnějších traumatech – třeba o svévolných popravách
lidí, byť jen podezřelých z kolaborace s Izraelem.
Film se přidržuje osvědčených schémat, která provázejí filmový
obraz bojů proti uchvatitelům. Sděluje, že tento boj je
nezpochybnitelný – lišit se může jen přístup. Dosud jsme byli
zvyklí, že se protivníci vyznačovali jasnými hodnotovými
znaménky, nyní se setkáváme s pohledem takříkajíc z opačné
strany, který hájí stanoviska více než sporná.
Přitom nelze upřít, že režisér se vyhýbá hysterické
zaujatosti, nerozněcuje vášně, jeho pohled lze označit za
zklidňující, ba jakoby posmutnělý, když sugestivně líčí stále
hněvivější beznaděj obyvatelstva žijícího v izraelském
obklíčení. A nepotřebuje k tomu odvetné izraelské nálety:
postačí záběr hraniční uzávěry ostražitě hlídané vojáky...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
