|
|
 Svého
soudruha si potrestáme sami
Životopisné vyprávění spisovatele Ludvíka Vaculíka (1926) v
pravidelném vltavském cyklu Osudy (od pondělí 9. prosince vždy
v 11.30) je jedním z pořadů, kterými se pomalu uzavírá projekt
Rozhlasový rok, v němž Český rozhlas připomínal významné
rozhlasové tvůrce ve své devadesátileté historii.
Ludvík Vaculík působil v Československém rozhlase jako
redaktor Hlavní redakce pro děti a mládež v letech 1959 až
1965. Ačkoliv byl už dříve redaktorem nakladatelství Rudé
právo (1953–1957) a týdeníku Beseda venkovské rodiny
(1957–1958), teprve v rozhlase, jak sám říká, se naučil psát.
V rozhlase se také prosadil jeho osobitý, moravským akcentem
zabarvený mluvní projev, který se v plné míře uplatnil až v
druhé fázi spolupráce. Vedoucí redakce tehdy byla Dagmar
Maxová, která rozhlasové texty Vaculíkových reportáží
redigovala tak, aby věta zněla a nebylo v ní zbytečných slov.
Rozhlasová škola je v textech Ludvíka Vaculíka podnes patrná,
zejména ve fejetonech.
Vaculíkovy rozhlasové reportáže se snad s výjimkou jediného
pořadu, který byl náhodou v rozhlasovém archivu objeven pod
jiným označením, nedochovaly. Po roce 1968 byly smazány,
některé se zachovaly alespoň jako přepis.
V roce 1964 Ludvík Vaculík obdržel vysoké státní vyznamenání
Za vynikající práci – a ještě téhož dne rozhlas vysílal jeho
nový pořad, kvůli němuž z příkazu ÚV KSČ měl být okamžitě z
rozhlasu propuštěn. Takové nařízení stranické vedení
Československého rozhlasu odmítlo s odůvodněním: „My si svého
soudruha potrestáme sami.“ Ludvík Vaculík pak „za trest“ měsíc
pracoval v továrně Svit ve Žďáru na Sázavou.
Spolupráce Ludvíka Vaculíka s rozhlasem skončila po roce 1968.
Obnovila se však okamžitě po převratu v roce 1989, a to nejen
na poli literárním, ale díky přátelství s nedávno zesnulým
folkloristou a hudebním redaktorem Janem Rokytou i na poli
hudby a zpěvu.
Ludvík Vaculík ve svých rozhlasových vzpomínkách nevypráví
historky, dokonce nevypráví ani chronologicky – tohle umění si
nechává pro literaturu. Hovoří o tématech, o kterých nepsal ve
svých románech nebo která mu nyní, ve stáří, připadají
důležitá, nikdo se ho na ně však neptá. A v neposlední řadě je
v rozhlasových Osudech podstatný i jeho hlas s typickou
„vaculíkovskou“ dikcí.
Alena Zemančíková, redaktorka ČRo Vltava
|
