|
|
 Smrt
jako součást života
Když jsem připravoval televizní rozhovor na téma adopce
významných hrobů, dal jsem si v jedné kavárně schůzku s
Oldřiškou Dvořáčkovou ze Správy pražských hřbitovů. Čekal
jsem, že se dostaví dáma v černém s průsvitnou pletí a
vyhaslým pohledem, protože zaměstnanec hřbitovní správy by
přece měl vypadat tak trochu jako postava z filmu Spalovač
mrtvol...
Přišla ovšem sympatická žena středního věku s jiskrou v oku a
plná života. Prohlásila, že prostor hřbitovů je třeba životu
otevřít, neboť jsou jeho nedílnou součástí. Tvářit se tak jako
v uplynulých šedesáti letech, že smrt je něco, o čem se
nemluví, prý vede jen k postupné ztrátě kořenů a identity.
„Jak máme vychovávat děti, když před nimi budeme zatajovat
minulost a mlčet o něčem, čeho se sami bojíme?“ pravila a
přidala nádherné verše Jana Skácela:
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami.
To jsem nečekal.
Vzpomněl jsem si, jak jsem vyrůstal se smrtí já. Od doby, kdy
mi jako každému člověku v jednom okamžiku došlo, že nejsem
nesmrtelný, jsem tu záležitost velmi vyčítal svému
„neexistujícímu“ Stvořiteli. Ne ani tak samu smrt; spíš
skutečnost, že to na světě zařídil tak, že o ní víme. Nechápal
jsem, proč mi má odteď napořád strašit v hlavě, že se to možná
právě blíží. Copak se s tím dá nějak vyrovnat? Četl jsem O
neumírání od Williama Saroyana a podobně jako on se v duchu
snažil smrtku nějak uplatit či ukecat sliby, co velkého a
důležitého v životě vytvořím, tak aby mě ještě chvíli nechala
na pokoji... Mimochodem, když pro Saroyana s rakovinou v
pokročilém stadiu přijela sanitka, aby ho odvezla do hospicu,
řekl prý: „Myslel jsem si, že nikdy neumřu. Ale co teď?“
Ještě že má člověk pár přátel. Ve zralém věku jsem se, stále
jako bezvěrec, potkal se svatým Františkem z Assisi, a
přestože je mezi námi poměrně velký věkový rozdíl, stal se
jedním z mých nejlepších kámošů. Myslím, že dokážu chápat i
jeho žebříček hodnot, jeho „radostnou chudobu“ či „boží
komedianství“. Při čtení jeho Písně bratra Slunce, v níž
chválí Boha za stvoření všech neživých i živých bytostí, živlů
i nebeských těles, mě ovšem zarazil následující verš:
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla, které žádný
živý člověk nemůže uniknout.
Opěvovat smrt? Nepřehnal to?
Jenomže František je vždycky chytřejší, než člověk čeká, a
když ho pochopíte, žasnete nad jeho moudrostí. Co bychom bez
vědomí neodvratné smrti vlastně dokázali? Měli bychom na
všechno dost času, ani tenhle fejeton bych dneska nedopsal,
když bych to mohl udělat jindy, i na schůzku s paní
Dvořáčkovou a rozmluvu o záchraně významných hřbitovních
památek bych měl vlastně celou věčnost. Všechno by se
zastavilo a byl by konec světa.
František měl pravdu. Co teď?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
