|
|
 Jana
Stryková, herečka
Pamatujete si na své první setkání s divadlem?
To jsem musela být asi hodně malá, protože maminka pracovala
v brněnském Hudebním divadle Reduta jako inspicientka.
Odmalička jsem divadlo považovala za běžnou součást svého
života. Poprvé jsem profesionálně vystupovala na jevišti
v brněnském Janáčkově divadle, a to v operetě Polská krev,
když mi byly asi čtyři roky.
Dětství jste prožila v Brně, pak se vaše rodina přestěhovala
do Prahy. Jak jste to přijala?
Chodila jsem do sedmé třídy a hrozně jsem se na to těšila.
Odmalička jsem jezdila do Prahy a brala jsem to jako odměnu.
Máma měla známé v rodině akademického malíře Slavíčka.
Posadila mě na autobus a já jezdila do Werichovy vily na
mikulášské besídky. Tam se scházely děti z uměleckých rodin,
byly na rozdíl ode mě značně „oprsklé“ a já, zakřiknutá
Brňanda, si mezi nimi připadala jako holka z Buranova. Ale
pokaždé to byl kolosální zážitek a Praha mi prostě učarovala.
Rozdíl mezi Prahou a Brnem mi připadal naprosto diametrální.
Byla jsem celá vyjevená z jízdy metrem, chodila jsem všude
s mapou a bloudila jsem, ale prožívala jsem jedno z
nejšťastnějších období svého života.
Za svůj přesun do hlavního města ale vděčíte své sestře, že?
Ano, moje o pět let starší sestra Kateřina dělala vrcholově
gymnastiku a pak dostala angažmá v taneční skupině UNO.
Stěhovaly jsme se s mámou kvůli ní. Sestra je velice
cílevědomý člověk asketického způsobu života, důsledný,
pořádkumilovný, a když si něco vezme do hlavy, jde za svým
cílem. Pro mě bylo skvělé a zároveň těžké mít takovou sestru,
protože mi připadalo, že je ve všem lepší a dokonalejší než
já. Tak jsem se na sebe snažila všemožně upozornit. A protože
ona byla vždycky poslušná, perfektní a dokonalá, já jsem
schválně dělala pravý opak.
Proč jste se rozhodla pro herectví a ne třeba taky pro sport?
Nebyla jsem na žádný sport příliš talentovaná. Místo toho jsem
měla psa, to byl můj největší koníček. Protože jsem vyrůstala
v divadelním prostředí, brala jsem to tak, že herectví můžu
dělat vlastně kdykoli. Ani mi to nepřipadalo jako zaměstnání.
Studovala jsem anglické gymnázium, hrála jsem ve školním
divadelním kroužku a herectví jsem začala studovat pro radost.
Nepočítala jsem vážně, že se tím jednou budu živit, spíš jsem
si chtěla prodloužit mládí. Myslela jsem si, že teprve pak
vystuduju něco seriózního.
S kterými pedagogy jste se potkala na DAMU?
Náš ročník vedli Láďa Mrkvička, Miloš Mejzlík a Jarka
Tvrzníková. Ale velmi důležité pro mě bylo i setkání s Borisem
Rösnerem v rámci Shakespearovských slavností. Režíroval večer
sestavený z úryvků z her Williama Shakespeara v překladu
Martina Hilského. Jmenoval se Blázni a milenci a básníci a
hráli v něm jeho studenti Martin Stránský, Martin Hoffmann a
Zuzana Kainarová. Byla jsem ráda, že si přizval i mě.
Jak se s Borisem Rösnerem pracovalo?
Boris byl zaťatý pedagog tělem i duší. Obcházel všechny
ročníky a chodil se dívat i na žáky jiných pedagogů, takže nás
docela dobře znal. Občas mi dal nějakou připomínku nebo mě
naopak pochválil. Byl to člověk bez skrupulí. To na něm bylo
nesmírně sympatické, i když někdy těžko snesitelné. Všímal si
lidí kolem sebe, zajímalo ho, co prožívají nebo čím se trápí.
Ačkoli jsme se nijak zvlášť nepřátelili, jako jeden z mála
kolegů mi zavolal a vyjádřil mi soustrast, když mi umřel táta.
Tohle spousta lidí nezvládá, raději dělají, že se vlastně nic
nestalo. On to uměl. Uměl svým žákům dodat sebevědomí i
patřičný sex-appeal. A to je, jak čím dál víc chápu, pro herce
jedna z nejdůležitějších věcí. Čím je člověk starší, tím víc o
sobě pochybuje a jeho sebevědomí paradoxně stále klesá. I když
někoho kritizoval, dokázal to podat s nadhledem, s humorem a
na úrovni. Nikdy nikoho neshazoval, to on neměl zapotřebí.
Typická ukázka: „Jano, máte doma slovník cizích slov?“ „Ano,
pane profesore!“ „Tak si v něm najděte slovo koketerie, abyste
alespoň teoreticky věděla, co to znamená!“ Miloval ženy a
bavilo ho je svádět, ale pakliže vycítil, že s ním koketovat
nechcete a nebudete, nevyžadoval to.
Co jste se od svých pedagogů dozvěděla o divadle?
Láďa Mrkvička mě naučil mít ztvárňované postavy především
ráda. On sám je rád měl. Zkoušela jsem s ním Brouka v hlavě,
kde byly postavy třeba o třech větách. Ale on dovedl herce tak
navnadit, že měli pocit, že právě na té jeho třívěté postavě
stojí celá hra. Byl totálním mistrem inspirace. Učil nás, jak
postava přemýšlí a kam směřuje. Na hodinách herectví byl
energický a exaltovaný, ale jinak působil velmi introvertně.
Dokonce nás oslovoval jmény postav, které jsme hráli. Působilo
to až neosobně. Někdy jsem si říkala, jestli vůbec ví, jak se
jmenujeme, ale když jsem zaskakovala v Divadle bez zábradlí,
kde on tehdy také působil, zjistila jsem, že má o svých
studentech velký přehled. Asi nejraději vzpomínám na zkoušení
Čechovových Tří sester. Z jeho připomínek čerpám dodnes.
Ne každý autor je Čechov nebo Shakespeare a herec se nutně
nesetkává jen s dobře napsanými postavami. I k těm si umíte
najít cestu a mít je ráda?
Herec je pouhý interpret. Buď tu roli hraje, a pak ji má hrát
naplno a na sto procent, nebo ji nemá hrát vůbec. Ano, občas
se text prostě úplně nepovede, ale když už v něčem takovém
hraju, snažím se mít to ráda. Třeba proto, že si tam sama pro
sebe něco vyzkouším nebo se setkám s lidmi, se kterými je mi
dobře.
Jak moc je pro vás důležitý kolektiv lidí, který inscenaci
tvoří?
Naprosto zásadně. Netvrdím, že musíme být vždycky kamarádi,
ale je důležité, jestli se sejdou slušní lidé, jestli mají
rádi divadlo a jsou to profesionálové. To je pro mě možná
důležitější, než jestli je ta hra dobrá nebo ne.
Kterou ze svých rolí z poslední doby máte nejradši?
Teď čerstvě asi Topolovu Kočku na kolejích v režii Michala
Pavlíka, kterou hrajeme s Pavlem Baťkem ve zkušebně
Vinohradského divadla, to je moje současná srdcová záležitost.
Hodně ráda mám Tracy ve hře Bernarda Slada Vzpomínky zůstanou
v divadle Ungelt, kterou jsem převzala po Lucce Štěpánkové,
když otěhotněla. Musela jsem ji nastudovat za pár zkoušek, ale
byla moc hezká zkušenost. Moc mi pomáhali Zlata Adamovská
s Petrem Štěpánkem. Bylo to báječné mít kolem sebe kolegy,
kteří poradí jednoduché triky, které člověk vlastně zná, ale
v danou chvíli ho třeba nenapadnou. Oni se řídí starou dobrou
školou: já budu dobrý, když budou dobří ti ostatní. Funguje
to.
Po třech sezonách jste opustila angažmá v Divadle na
Vinohradech. Bylo to těžké rozhodnutí?
Nejsem člověk, který by se dlouze a těžce rozhodoval. Budu tam
dohrávat a kdoví, možná si zahraju ještě v něčem novém. Určitě
bych to chtěla kvůli kolegům, protože ti jsou skvělí.
V hercích z Vinohrad se snoubí profesionalita s grácií a nikdy
tam nepanovala žabomyší atmosféra. Mám ráda ovzduší úcty,
která tam panuje.
Proč jste vlastně odešla?
Chtěla jsem si vyzkoušet život na volné noze. Vím, že jdu do
nejistoty, ale na druhé straně očekávám možnost větší svobody.
Doufám, že si budu moci plánovat práci tak, jak budu sama
chtít. Jestli to bude fungovat, to teprve zjistím.
Jitka Škápíková, publicistka
Foto Tomáš Beran
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 17. 9. |
